Vojenský převrat v Chile: 3197 mrtvých

15. září 2013
02960031.jpeg

Pokaždé, když počátkem léta sháním v obchodě čerstvá jablka, jsem odkázán na ta drahá z daleké ciziny. U nás v Evropě je od loňské úrody daleko a ta nová teprve dozrává. Prohlížím visačky na síťkách s jablky a čtu si: Země původu – Chile. Coby dítěti husákovské normalizace mi okamžitě naskočí Chile = Pinochet.

Byli jsme v tom vychováváni všichni: chilští fašisté v čele s Pinochetem chtěli zabránit cestě Chile k socialismu. V září 1973 proto zinscenovali vojenský převrat (tehdy se psalo o „puči“, to slovo mělo lepší zvuk) a systematicky zavírali, mučili a popravovali své odpůrce – především chilské komunisty. Po roce 1989 se znaménka přehodila a Pinochet byl (i když jen opatrně a jen některými historiky) oslavován jako člověk, který v Chile zabránil komunistickému převratu a nastolení levicové diktatury.

Nicméně hlásit se k Pinochetovi nebylo ani po roce 1989 úplně košer. Své by mohl vyprávět český pravicový politik Václav Benda (1946–1999), který si za „schvalování puče“ a „podporu Pinocheta“ užil své. Pinochet a období jeho diktatury jsou zkrátka událostmi, jejichž výklad dodnes rozděluje nejen obyvatele Chile, ale lidi kdekoli na světě. Ta otázka je vlastně jednoduchá: lze dobré věci dosáhnout špatnými prostředky?

V archivu Českého rozhlasu jsem objevil hodiny pořadů, věnovaných vojenskému převratu v Chile. Až na několik výjimek vznikly všechny před rokem 1989, a tak měly celkem jednoznačné vyznění: odsuzovaly Pinocheta a vychvalovaly pokrokovou dělnickou třídu pod vedením Komunistické strany Chile a jejího generálního tajemníka Louise Corvalána. Hned poté, co jsem se do těchto často unikátních archivních snímků zaposlouchal (byl mezi nimi například poslední rozhlasový projev chilského prezidenta Salvadora Allendeho z vojáky obléhaného prezidentského paláce), bylo jasné, že jde sice o zajímavé dokumenty doby, které ale nemohou pomoci při snaze objektivně vysvětlit, k čemu a proč vůbec v Chile v září 1973 došlo.

A tak jsem na pomoc pozval vedoucího Střediska ibero-amerických studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze profesora Josefa Opatrného. Pokusí se nejen o komentování některých ideologicky zjednodušených vývodů, kterých se dopustili redaktoři normalizačního Československého rozhlasu, ale na závěr také srovná „krvavého“ Pinocheta s některými dalšími jihoamerickými diktátory a zejména počty mrtvých, které za sebou zanechali.

Chilský generál Augusto Pinochet

Po mnoha letech se i obyvatelé Chile pokoušejí o konsenzus ve věci výkladu Pinochetova převratu a jeho diktatury. Salvador Allende byl nejspíš skutečně slabý prezident, který situaci v zemi v době svého mandátu (1970–1973) nezvládal, navíc byl ve vleklém konfliktu s parlamentem. Hlásil se otevřeně k marxismu, přesto s velkým americkým revolucionářem Castrem si osobně příliš neporozuměli. (Zde je zajímavá i role, kterou sehrála Moskva. Ta verbálně Allenda podporovala, ale protože měla dost špatných zkušeností s bezednou žumpou na peníze, zvanou Kuba, bránila se jakékoli finanční pomoci Chile. Na stranu Pinochetových odpůrců se Moskva a satelitní země přidaly také až po krátkém zaváhání, když vyšlo najevo, jakou odezvu má převrat mezi levicí na západě.)

Extrémisté z levicových i pravicových bojůvek si do roku 1973 v Chile dělali, co chtěli. A za těchto okolností vstoupili do hry generálové v čele s Pinochetem. Spíše než socialistické revoluci a diktatuře proletariátu tak Pinochet zabránil občanské válce a totálnímu krachu země (inflace pár týdnů před „pučem“ dosahovala několika stovek procent).

Problematice vojenského převratu v Chile a především tomu, jak je tato událost vnímána dnešními Chilany a nakolik se ještě odráží v současné chilské politice, jsme věnovali také pořad Historie Plus s podtitulem 40 let od vojenského převratu v Chile, vysílaný 7. září 2013.

Spustit audio
autor:David Hertl
  • 20. století