Vládní krize ještě ani nezačala

29. červen 2004

Je až neuvěřitelné, co všechno se vyvalilo z dílen našich publicistů, politologů i politiků od sobotní rezignace Vladimíra Špidly. Je těžké udělat si z toho jakoukoliv reálnou představu, co se teď stane. Vždyť ani tak samozřejmou věc, že by Václav Klaus měl pověřit Stanislava Grosse sestavením nové vlády, prezident zatím nepotvrdil. Takže tím větší hádankou zůstává všechno následné.

Jistě, že do hry vstoupí osobní vlastnosti a zájmy jednotlivých aktérů, například nesporná chuť prezidenta Klause pohrát si poprvé za jeho úřadování na Hradě se závažnou situací, v níž zase jednou on bude rozhodujícím činitelem. Na druhé straně se zdá, že ze hry momentálně vypadá Miloš Zeman, otázkou však zůstává, zda-li současně s ním se ztrácí i Jan Kavan a v zákulisí stále číhající Miroslav Šlouf, symbol to jedné části sociálně-demokratického klientelismu.

A zde je na místě otázka, zda-li neexistují v české politice ještě nějaká větší nebezpečí, než minulostí poznamená komunisté, které nyní najednou neuznal za relevantní stranu pro vyjednávání o vládě ani Václav Klaus, ačkoliv hezkých pár jejich relevantních hlasů ho dosadilo do funkce, v níž dnes o jejich relevantnosti rozhoduje. Více než kdy předtím nesmiřitelná vůči komunistům je i teď celá ODS a na vůbec prvním místě lidovci. Ale stálo by za zamyšlení, zda by bývalý komunista Vlastimil Tlustý by nebyl ve vládě nebezpečnější než některý komunista současný.

A to vůbec nedomýšlím představu, která se už uvádí jako dost reálná, že totiž někdejší příslušník poslušné strany Národní fronty a dnešní největší komunistobijce Miroslav Kalousek by se stal ministrem obrany, kde zanechal tak světlou stopu z dob svého dlouhé ekonomického náměstkování v 90. letech. A pak je tu ještě z prezidentova hlediska rovněž nerelevantní Unie svobody-DEU, o níž však její bývalý předseda Petr Mareš soudí, že brzy zacelí své mezery, tak jako on si dal zacelit svůj chrup, který v Hradci Králové na důkaz svých slov v plné kráse a úplnosti předvedl televizním kamerám.

Ve sněmovně však žádný zubní technik mezery této strany nevyplní, a to ani v případě, že poslanec a kněz Svatopluk Karásek při nějakém důležitém hlasování nedá přednost celebrování bohoslužby se svým rokovým zpěvem, jak to v neděli učinil při hlasování o jeho kandidatuře na předsedu US-DEU. Nu a pak je tu ten, který se s tímhle vším a ještě s mnohým jiným bude muset nějak srovnat, pokud by ho ovšem Václav Klaus sice zcela nestandardně, ale možná jasnozřivě z této šlamastiky nevyřadil.

Tedy Stanislav Gross. Zde není od věci upozornit na článek směrodatného ekonomického redaktora Lidových novin Jaroslav Plesla, který už týden před onou osudnou sociálně-demokratickou sobotou napsal, cituji doslova: "Chápu, že je možná otravné opakovat to pořád dokola, ale svinstva kolem privatizace Severočeských dolů jsou projevem maximální drzosti ekonomické politické kliky kolem Stanislava Grosse, která dělá všechno proto, aby zřejmě, zde nějakého závazku, Severočeské doly získal Tonda Koláček. Až budou soudruzi z ČSSD na nějakém tom svém mimořádném sjezdu volit Grosse předsedou, měli by si uvědomit, že je to skoro jakoby svěřili vedení strany Viktoru Koženému." Konec citátu.

Zatím jsem nečetl Pleslův komentář k tomu, když Pán Bůh dopustil a motyka takto na ÚVV spustila, ale kdekdo teď říká totéž, co Plesl napsal už v tom článku 19. června. Opět cituji: "Není mi jasné, jak bude příští šéf ČSSD vysvětlovat hospodářskou politiku lépe než Špidla, když nedokáže svým voličům vysvětlit, proč je nutné reformovat české veřejné rozpočty. Vedení strany si asi Gross představuje tak, že se bude dál usmívat z titulních stran magazínů a všechny důležité resorty budou za něj řídit lidé, kdykoliv připraveni k odstřelu." Konec druhého citátu.

Když už konečně v předchozím citátu padlo jméno nejsmutnějšího hrdiny posledních dní Vladimíra Špidly, pak nelze pominout všeobecně hlásané přesvědčení o jeho slušnosti a charakteru, což bohužel nic nemění na tom, že loňské prezidentské volby, počínající nesmyslným a právně pochybeným stranicko nestranickým referendem o sociálně demokratickém kandidátovi zoral tak, že si tím podřezal svou vlastní větev. A také jeho odvrácený pohled ke Grossovým nepatřičným aktivitám a ke Kalouskově lobování ve věci Gripenů mu nelze jen tak odpustit.

Přesto lze říci, že příslovečné hrabání špendlíčkem, které začal už v neděli Stanislav Gross v České televizi a v němž pokračoval v pondělí Zdeněk Škromach na BBC není pouhou licoměrností. Sociální demokracie opravdu nemá mnoho lidí, kteří by se Špidlovi mohli vyrovnat svou slušností a osobní poctivostí. A jestliže Zdeněk Škromach sám od sebe dokonce připouštěl, že by Špidla na sjezdu ČSSD mohl mít naději stát se znovu předsedou strany a jestliže se teď už pro něj vymýšlejí různé významné funkce, potvrzuje to jedno svědectví z dílny ČSSD, že hlavním skutečným argumentem proti Špidlovi byla alergie na jeho osobu.

Místo toho mělo jeho odpůrce varovat jednoznačně to, že Miroslav Grebeníček právě Špidlovo jméno uváděl jako jedinou překážku v kontaktu komunistů se sociálními demokraty. Škoda, že většina členů jejich ústředního výkonného výboru nevzala tento náznak za spolehlivou orientaci pro své - ovšemže opačné hlasování.

Teď ještě nějaký hlas budou mít sociální demokraté dosavadní koaliční vládu, s oním nesnášeným Špidlou v čele. A pak by asi i pro ně bylo zřejmě nejlepším východiskem to, co navrhují renomovaní komentátoři, Jiří Pehe a Petr Nováček, to jest vláda odborníků, která by dodělala některé reformy, aniž by se do toho jednotlivé strany přímo namočily a pak nejspíše předčasné volby. Ale i tak ČSSD těžce spláče nad svým výdělkem z 26. června 2004.

autor: Jiří Ješ
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.