Vláda, o níž nevíme, kam vlastně směřuje

Nejhorší pak je, že se to už mnoha lidem ani nejeví jako nějaká mimořádná hrozba, dokonce někteří tvrdí, že je potřeba současné směřování zastavit a korigovat, a že tu není jiná politická síla, která by to dokázala než současná opozice. Dříve jsme mohli mluvit o krizi důvěry občanů v parlament a politické strany, dnes už jsme dál a na nějakou krizi důvěry už můžeme jen nostalgicky vzpomínat. Už pomalu zapomínáme, co to vlastně je důvěra v politiku, která zažívá tu a tam krizi. Mnozí už mají k politice jen racionální vztah, zakládající se na názoru, že se prostě od politiky nedá čekat nic dobrého. Vyplývá to z řady důvodů. Zaprvé určitě z krize vládní koalice, která zjevně není schopná zajistit už ani odpovědné řízení všech rezortů.

Dva rezorty, školství a místní rozvoj, dnes nemají řádné ministry, ministerstvo vnitra po ohlášení velkolepých modernizací opouští stále více lidí, rezort kultury se propadá do chaosu a nepředvídatelnosti, zdravotnictví se otřásá pod vedením privatizacemi a slučováním pracovišť zaujatého ministra Julínka a mluvčího všeználka Cikrleho. Ministerstvo obrany se evidentně nemůže vzpamatovat z minulých skandálů, spjatých s nákupem vojenské techniky, Nejvyšší státní zastupitelství se ocitlo ve vleku politických manévrů a ztratilo důvěru veřejnosti, korupce nerušeně prosperuje na všech úrovních atd. Je to téměř záhada: čím déle jsme v Evropské unii, tím jsme na tom ekonomicky lépe, ale politicky hůře. Případ bývalého ministra Jiřího Čunka pak nepřipomíná nic, k čemu by ho bylo možné přirovnat. Je za hranicí politické představivosti a čím víc se jím zabýváme, tím víc ztrácíme poslední měřítka pro posouzení čehokoli okolo nás. Zmizela i původní radost mnoha lidí, že konečně máme po osmi letech pravicovou vládu. Na druhou stranu nás to ovšem může přivést k zásadnější úvaze, v čem se vlastně liší dnešní česká pravice od české levice? Při bližším ohledání zjistíme, že jen v málo věcech.

Nejvíce patrné v otázce vlastnictví. Pravice by nejraději dál privatizovala a její lovecké oko se rozhlíží po krajině státních majetků, které z nich by bylo možné ještě nějakému movitému zahraničnímu zájemci prodat. Při dnešním vysokém kurzu české koruny se na každé privatizaci dá slušně vydělat jak do státní, tak stranické pokladny, opačný problém mají ovšem čeští vývozci, kteří jsou soustavně poškozováni. Při privatizacích jsou české úřady postaveny před dva problémy: zaprvé, nejvíce chuti u nás investovat mají ruští státní podnikatelé, pro něž je Česko už Západem a hlavně jsme tak blízko Německu. Zadruhé lze o pozitivních účincích privatizací pro většinu společnosti za dnešní situace ve světě s úspěchem pochybovat. Aktuálním trendem ve světě jsou naopak větší nároky na stát ve věci ochrany domácích podnikatelů a domácích spotřebitelů. Mnohým lidem se zdá, že tady se česká vláda chová nevšímavě, což ji nepochybně ubírá na autoritě a připodobňuje jí to k jakési akciové společnosti, která svým příznivcům, jinými slovy akcionářům, přináší docela slušné dividendy.

Vlivné ekonomické a finanční skupiny, které již dlouho loví v českých politických vodách, se přitom pramálo starají o nejdůležitější problémy české společnosti, jde jim jen o maximalizaci vlastních zisků. Což je přirozené, ale na druhou stranu by mělo být apelováno na českou politiku, aby jim tolik nepodléhala, především proto, že přinejmenším ztěžují řešení dvou hlavních problémů jakékoli společnosti. Prvním z nich je uchování vysoké míry svobod a práv jednotlivců, které jsou základem každé liberální demokracie. Druhým je pak omezování chudoby, protože, jak doufám, málokdo by chtěl žít ve společnosti, v níž se stále prohlubují rozdíly mezi chudými a bohatými. Že bohatství vždy bylo a bude nerovnoměrně rozděleno je přirozené, ale na druhou stranu vždy bylo a bude jedním z hlavním úkolů státu, aby se pokoušel zajistit jeho spravedlivější rozdělování. Nesmí tím poškozovat ty, kdo bohatství produkují, ale ani nesmí nechat jejich osudu ty, kdo neobstáli v tržní soutěži. Právě v těchto dnech se dostal na pulty knihkupectví český překlad jedné z vůbec nejvýznamnějších politologických prací těchto let, práce peruánského autora Hernanda de Soto, která se jmenuje Mystérium kapitálu, s podtitulem Proč kapitalismus triumfuje na Západě a selhává všude jinde na světě.

K této práci se vrátím v některém z příštích komentářů, nyní bych chtěl zmínit alespoň některé z jejích tezí. Podle autora je potřeba provést v zemích třetího světa a v postkomunistických zemích rozsáhlou novelizaci vlastnických vztahů směrem k upevnění a legalizaci široké struktury individuálních právních nároků na vlastnictví tak, aby se mohlo proměňovat v kapitál a napomohlo k rozvoji kapitalismu ve prospěch většiny společnosti. Zatím je tvorba kapitálu a tím tvorba bohatství omezena v těchto částech světa pouze na úzké vrstvy lidí, kteří si dokáží svá práva zabezpečit a na zbytek společnosti nedbají. Lidé by mohli být ve skutečnosti mnohem bohatší než jsou, kdyby dokázali lépe využívat všeho toho, co během generací nashromáždili a našetřili, celého souboru svých vlastních aktiv. Proto de Soto uvádí, že je potřeba se mnohem více věnovat ekonomickému potenciálu chudých a zapojit je do tržního prostředí na základě legálních integrovaných systémů vlastnických vztahů, které by umožnily transformovat jejich práci a úspory v kapitál. Jinak to bude i nadále vypadat jako dnes, kdy se nám zdá, že k bohatství se dostávají stále stejní lidé z ekonomiky a politiky, kteří jsou navzájem propojeni jakousi tichou společenskou smlouvou a vzájemně si vycházejí vstříc. A navíc jim slouží většina dnešních ekonomů, kteří se přitom tváří jako nezaujatí vědci. Díky těmto lidem pak ve skutečnosti přežívají důležité rysy dnešní situace: silné podzemní ekonomiky, prohlubující se majetkové nerovnosti, všudypřítomné mafie či skryté lobystické skupiny, únik kapitálu do zahraničí a nepokryté přehlížení zákonů. Tolik de Soto. Závěrem je potřeba říci, že ve světě volání po dalších a dalších privatizacích už dávno vyšlo z kurzu a uznává se, že důležitější je posilování právního státu. Doufejme, že toto poznání dorazí také jednou k nám.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .