Velryby následují plankton

Velryba černá (Eubalaena glacialis) patří k nejvzácnějším druhům kytovců – odhadovaný počet žijících jedinců se pohybuje kolem pouhých 400. Sledování jejich aktivity a vytipování situací, které mohou velryby ohrožovat, je proto nesmírně důležité. Chování velryb černých v Mainském zálivu na pobřeží Nantucketu během tří jarních sezón sledovali vědci z Oceánografického institutu Woods Hole.

Výsledky jejich studie ukazují, že až 17 metrů dlouhé a 70 tun těžké velryby řídí své chování podle nesrovnatelně menších živočichů. Korýši klanonožci Calanus finmarchicus jsou součástí zooplanktonu a slouží jako potrava nejen velrybám, ale také hejnům sleďů a smačků. Svůj vertikální pohyb ve vodním sloupci přizpůsobují lovícím rybám - přes den se skrývají v temných hloubkách, kde jsou pro ryby neviditelní, a k hladině vyplouvají teprve pod rouškou noci. Velryby černé tuto denní migraci kopírují – ve dne se za korýši potápějí do téměř 200m hloubek a v noci se krmí u hladiny. Noční lov však bohužel zvyšuje riziko srážek s loděmi – vůči tomu jsou velryby černé z neznámých důvodů bezbranné.

Korýši klanonožci Calanus finmarchicus jsou součástí zooplanktonu a slouží jako potrava nejen velrybám, ale také hejnům sleďů a smačků|foto: Woods Hole Oceanographic Institution, Mark Baumgartner

Existuje ale i jedna dobrá zpráva. V posledních desetiletích se do Mainského zálivu vrátila velká hejna sleďů a vyvolávala obavy, že velrybám vyčerpají zdroje potravy. Studie (spolu s nárůstem počtu velryb od roku 1999, kdy jich žilo jen 300,) obavy vyvrací – tím, že jsou schopné se za kořistí ponořit do hloubky, mají velryby nad sledi navrch.

Zdroj: Woods Hole Oceanographic Institution