Václav Klaus a peníze do kultury

Reakce magistrátu, obávajícího se důsledků případného verdiktu, může do vyřešení problému některé ansámbly přivést na pokraj likvidace a tak není divu, že rozhodnutí vyvolalo prudkou diskusi.

Mimo jiné se k financování divadel a filmu vyjádřil ve víkendovém vydání deníku Lidové noviny v rámci širšího rozhovoru o kultuře prezident Václav Klaus. Ten, jak známo, vloni vetoval zákon podle něhož by český film získal prostředky od televizí, z odvodů provozovatelů kin a distributorů dvd a videokazet. Klausovo veto pak zviklalo některé poslance, kteří původně pro předlohu hlasovali a zákon byl napodruhé sněmovnou odmítnut. Prezident pak zanedlouho na to rokoval s českými filmaři na karlovarském festivalu a zřejmě si nechal některé aspekty problematiky vysvětlit. Jeho čerstvá vyjádření jak k otázce filmové produkce tak divadel jsou určitě zajímavá a stojí za připomenutí.

Pokud jde o jeho názor na státní podporu kinematografie, říká Václav Klaus, že podle něho jako coby "klasického liberála" nemá sice stát principiálně podporovat nic, pouze vytvářet rovné podmínky a to ve všech oblastech, ať jde o zahraniční investice, malé nebo velké anebo ekologické podniky atak dále až po veškerá odvětví umění. Ale pokračuje (cituji): "Na druhé straně nebuďme absolutními fundamentalisty, nějaká forma státní podpory být může. Byl bych ale pro podporu skromnou, nechal bych na složitě definovaném boardu, kdo by takovou podporu mohl dostat. Představa, že by film měl mít nárok na jinou míru a řád podpory než všechny ostatní druhy umění a lidské činnosti, je pro mě nepřijatelná." Což ale kontrastuje s tím, jak prezident po úmrtí velkých světových režisérů Antonioniho a Bergmana velebil jejich práci a při té příležitosti také s obdivem hovořil o některých československých filmech z tohoto období. Ale "nová česká vlna" vznikala na půdě monopolního státního filmu, jinak to ani samozřejmě nešlo, ale i snímky Ingmara Bergmana podporoval Švédsko. To samozřejmě Klausovi jeho věční oponenti také okamžitě důrazně připomněli a nic naplat, tentokrát měli pravdu a i Václav Klaus asi uzná, že nic není jen černé nebo bílé.

K otázce divadelních grantů pak Lidovým novinám řekl toto (cituji): "Buď stát nebo město řekne, že subvencuje neúspěšné, čili ty, kteří si na sebe nevydělají. Anebo je druhý model, a sice to, že se subvencují nebo nesubvencují všichni, již se v tomto oboru pokoušejí něco dělat. Zdá se, že stát volí první model a Petr Kratochvíl by chtěl model druhý. Takhle bych to popsal já. Řešením by bylo nesubvencovat nic; něco přežije, něco ne. Jestli pak může přežít tolik divadel, nevím. Jestli může přežít tolik těles symfonické hudby, na kterou rád chodím, si také nejsem jistý. Anebo si můžeme říct, že jde o veřejný zájem, tak je budeme všechny dotovat, ale pravidla musí být jasná." (konec citátu). To je odpověď sice srozumitelná, ale poměrně překvapivě bez hlubšího vhledu - soukromých divadel je totiž u nás minimálně a když už, tak s vysloveně komerčním, většinou muzikálovým repertoárem.

Na jiných místech rozhovoru prezident opakuje, že vše je vlastně věcí nastavených pravidel. Naznačuje, že s některými řešeními by on sice patrně nesouhlasil, ale aspoň by existovala. A obecně k problému říká (opět cituji): Je to souboj o veřejné peníze, věčný, nekonečný lidský spor. Kdyby se všechno financovalo ze soukromých zdrojů, tak vůbec tuto otázku neřešíme. My ale vybíráme od lidí daně a pak se začínáme přít, kam je máme dát. To je spor, který lidská společnost řeší od prvopočátků, od doby, kdy si tento mechanismus zavedla. K nespokojenosti takřka všech, protože všichni si myslí, že dostávají málo.

A taky si řekněme, kolik toho má být hrazeno z peněz návštěvníka - konkrétního konzumenta uměleckého díla - a kolik z peněz nekonkrétního konzumenta nebo toho, který do pražské opery nikdy nepůjde, ať už proto, že bydlí dvě stě kilometrů od ní, anebo proto, že tam jít nechce. To je strašně sporná věc. Apriorní názor na to, že návštěvníka má dotovat nenávštěvník, je přece neobhajitelný princip. Tady se podařilo vytvořit dojem, že nenávštěvník dotuje umělce. Trvám na tom, že to není pravda. Nenávštěvník dotuje návštěvníka." (konec citátu). A Klaus dodává, že když se člověk usadí v křesle divadelního či koncertního sálu, měl by si uvědomit, že na jeho vstupenku přispěla řada jiných lidí, kteří v divadle nejsou, a je to tedy srovnatelné s tím, když je někdo na podpoře. I to je srozumitelné, byť jako více méně bonmot. Kdyby člověk chtěl být jízlivý, mohl by oponovat, že totéž se děje návštěvníkům sportovních reprezentačních utkání, protože národní týmy podporuje štědře stát. A že prezident je sportovec, tedy to účelově pomíjí. Leckdo by rychle dodal, že celá řada českých umělců přitom dělá pro reprezentaci státu mnohem více než leckteří sportovci. A konec konců, sám Václav Klaus řekl, strašným zážitkem pro něj bylo sledování vídeňského přípravného utkání českého fotbalového týmu. Musel si přitom uvědomit, že jde o věc rovněž hrazenou z daní občanů a to i těch, kteří se o sportovní klání pranic nestarají.

Jinými slovy, někde pravidla nastavená jsou a nediskutuje se o nich. Stát nesníží příspěvky na reprezentační kopanou, ani když ta prohraje v řadě každé utkání třeba několik let. Ale o penězích na kulturu se hovoří neustále a tendence je ukrajovat nepomíjí. Jde ovšem o věc nějaké širší veřejné diskuse, která na toto téma neprobíhá, názory si vyměňují jen samotní umělci s politiky na radnicích, nebo občas i v parlamentu. Prezident Klaus má jeden pohled, ale coby demokrat je zřejmě připraven uznat, bude-li to bude jinak. A nepřímo vybízí politiky, aby nějaký, ať už jakýkoliv systém zvolili. Což je sice komplikované, neboť jde o diferencované druhy uměleckých činností s řadou specifik. Ale rámcová pravidla nastavit jistě lze a podle toho, co čas ukáže, je pak upravovat také. Chce to ovšem od politiků chuť se do něčeho takového pustit a pak za tím samozřejmě také stát.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .