Václav Havel jako světová osobnost

Za pozoruhodné lze spíše považovat dvě jiné věci, jednak to, že se tak stalo dva dny po té, kdy svými výroky o potřebě mezinárodních pozorovatelů na polských volbách rozzuřil velkou část polských politiků, a zadruhé to, že část české - zvláště politické reprezentace - se neustále diví, co na tom Havlovi v zahraničí mají, když už dávno není prezidentem.

Na první skutečnosti je pozoruhodné, že přestože se do Václava Havla pustili skoro všichni polští politici počínaje bratry Kaczynskými až po bývalého prezidenta Alexandera Kwasniewského a Lecha Walesu, zastal se ho jen Adam Michnik, věrný druh z disentu, na jmenování to nic nezměnilo. Václav Havel pro Gazetu Wyborczu řekl, že, citujeme: "Pakliže v Polsku tuto moji okrajovou zmínku pochopil někdo jako útok na polskou demokracii, pochybnost o polské demokracii, či dokonce urážku Poláků, pak mě to samozřejmě mrzí a velmi se omlouvám." V České televizi pak ještě dodal: "Situace v Polsku je napjatá, takže tam vyvolává pozornost něco, čeho by si v klidnější situaci nikdo nevšiml."

Jmenování Václava Havla přes tuto roztržku svědčí o tom, že v Polsku politický provoz a občanská společnost tvořená řadou univerzit, církví, nadací, sdružení, která organizují podobná fóra, kde se mimo jiné hovořilo o třicátém výročí Charty 77 a jejímu odkazu pro dnešek, představují dva oddělené světy. Politika již nedokáže zvrátit rozhodnutí nezávislých sdružení třeba o tom, komu udělí cenu. To je dobrá zpráva.

Odppověď na druhou otázku je o něco složitější a vyžaduje se podívat nejprve trochu zpět. Disent, jehož byl Havel čelným představitelem, totiž vždy představoval myšlenku, že demokracie není žádná hotová věc, nějaký hotový návod k použití. Odmítal něco, co by se dalo nazvat instantní demokracií, demokracií v prášku, zdůrazňuje občas francouzský politolog Jacques Rupnik. A právě tato myšlenka zaujala Západ, a proto byl o disent, který se zajímal o základy demokracie, i takový zájem. Disent si kladl nejzákladnější otázky: kdo je občan, co to je demokracie, co to je ústava, jak má fungovat parlament atd. a ty otázky si začal klást v době, kdy se Západ ptal, proč je jejich demokracie tak unavená a doufal, že se bude moci u nás inspirovat. Neměl ale bohužel čím, protože participační demokracie díky politikům z prognostického ústavu se rychle změnila ve stranickou demokracii a o tu neměl na Západě nikdo zájem, tu všichni znali a naopak o ní začali pochybovat.

Standardní model demokracie byl v té době ve staré Evropě v krizi a nová česká vláda tohle neviděla a naopak stále se zaklínala budováním standardní demokracie. Že je Západ v krizi disent věděl, a v tom byl zásadní rozdíl, a proto byl zajímavý pro lidi v zahraničí, a proto je Václav Havel zajímavý jak pro Západ, tak pro intelektuály ve střední Evropě i dnes. Jacques Rupnik dodává: "Když vám někdo řekne: My vás chceme kopírovat, tak pro vás nemůže být nikdy zajímavý. Každé kopírování také představuje i jistý druh naivity či naivní víry v bezproblémový chod demokracie". Naopak myšlení disentu bylo poznamenané myšlenkou krize evropské demokracie, evropského racionálního myšlení, a tím bylo pro Západ inspirativní. Václav Havel vždy hovořil a hovoří o totalitě jako o vypouklém zrcadle celé naší civilizace, a to všechny zaujalo, protože v takové formulaci je problém. Na něj mohou existovat různé odpovědi, ale je to problém, který oslovené vtahuje do hry, vyžaduje angažovanost.

Důvod, proč je o Václava Havla stále tak velký zájem v zahraničí je tedy prostý: otevírá problémy, které Západ zajímají a často způsobem, kterým to již instantní či marketingová politika není schopná.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .