V tanku je síla

9. květen 2008

V Den vítězství, který se v Rusku na rozdíl od zbytku světa slaví 9. května, a u příležitosti inaugurace nového prezidenta se na Rudém náměstí znovu po mnohaleté přestávce konala impozantní vojenská přehlídka. Hle, jak ji popisuje agentura ITAR-TASS: "Na závěr na náměstí vjela bojová technika.

0:00
/
0:00

V čele se sunuly průzkumní obrněnci Tygr, kolonu uzavíraly mobilní raketové komplexy Topol-M. Mezi nimi se pohybovaly supertěžké tanky T-90, rychlopalné raketové systémy Smršť, protiletadlové raketové systémy S-300 a raketové komplexy Iskander-M. Nad náměstím pomalu letěly tři vrtulníky MI-8 se státní vlajkou Ruska a standartami jednotek vojenského letectva Ruské federace. 300 metrů nad zemí prosvištěla strategická letadla Tu-160 a Tu-196 osazená raketami, bombardér dálného doletu Tu-22M3, pilotážní letky Ruští rekové a Ostříži. Ve vzduchu je doprovázely zásobovači paliva Il-78 a největší vojenské nákladní letadlo An-124 Ruslan. Svým rozsahem bezprecedentní přehlídky na počest 63. výročí vítězství ve Velké vlastenecké válce se účastnilo na 8 tisíc vojáků, přes 3 desítky letadel a vrtulníků, kolem 200 jednotek vojenské techniky." Tolik citát.

Přehlídky vojenské síly a zbrojních arzenálů vždy mají jasný politický podtext. Když obdobné přehlídky pořádají Indie nebo Pákistán, chtějí tím ukázat druhé straně vlastní připravenost k válce a odstrašit potenciálního protivníka. Stejný byl účel pompézních přehlídek v dobách Sovětského svazu - adresoval tento vzkaz západnímu světu a především Spojeným státům. V takové Francii přehlídka vojenské techniky má spíše nostalgický a teatrální význam, je to připomenutí imperiální velkosti země, která onu velikost nadobro ztratila. V Rusku je to projev stále nepokrytější touhy politické elity učinit ze země zvláštní středobod světové politiky. Je to demonstrace síly v zemi, kde se vlastenecké komplexy nakonec vždy přerodily do komplexů protivzdušných a raketových.

Dle oficiálních údajů Rusko vydává na obranu každý čtvrtý rozpočtový rubl. Přitom se však nemůže pochlubit kvalitou jiných pilířů, neméně důležitých z hlediska bezpečnosti státu - kupříkladu zdravotnictví nebo infrastruktury. Ročně v důsledku dopravních nehod na ruských silnicích umírá dvakrát více lidí než kolik zahynulo za celé afgánské tažení. Ruský lid má vskutku nehynoucí zásluhu na vítězství ve 2. světové válce. Jenže právě obdiv na podobných přehlídkách nepatří lidu, nýbrž dělům, tankům a letadlům. "Drahý soudruh Stalin" slízal smetanu vítězoslávy i přesto, že vpředvečer Hitlerova vpádu připravil vlastní armádu prakticky o celé velení a důstojnický sbor. Všechny ty Smerči neboli smrště, Grady neboli krupobití a jiné rychlopalné systémy s oním vítězstvím nemají mnoho společného. Bojeschopnost současné ruské armády budí pochybnosti. 63 let po skončení velké války samotní Rusové s hořkostí konstatují, že vítězové se měli po všechna ta léta hůře než poražení.

Sociologické průzkumy svědčí o tom, že návrat přehlídek bojové techniky upevňuje militaristického ducha národa, a proto se většině líbí. Proti přehlídkám jako takovým nelze nic namítnout. Každý panovník prožívá omamující pocit moci, když mu podávají hlášení vojenští velitelé. Pocit moci nad kráčejícími kolonami lidí ve vojenských stejnokrojích je určitě nesrovnatelný s prožitkem vládnutí nad davy špatně zajištěných civilistů. Pompézní vojenská přehlídka není v Rusku odsouzeníhodná sama o sobě, nýbrž v tom kontextu, do kterého ji umístil ruský stát. Dokud v zemi zůstane stávající životní úroveň, dokud v současném ubohém stavu přetrvávají nemocnice a vězení, silnice a bytový fond, je nemístné tvářit se jako velmoc. Dnešní Rusko nemá většího nepřítele, než jeho vlastní neschopnost účinně nakládat s obrovitými příjmy z vývozu surovin ku prospěchu skutečné většiny obyvatelstva. Demonstrace vojenské moci na pozadí sociální nemocí není nejlepším způsobem, jak okouzlit cizinu. Není vnějšího nepřítele, kterého je třeba odstrašovat hrozbou. Stejně tak není žádný důvod pro přehnaně sebeobdivnou pózu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.