V posledních letech žil Václav Havel filmem, říká režisér a dokumentarista Petr Jančárek

13. březen 2019

Vznikající celovečerní dokumentární film Tady Havel, slyšíte mě? vychází z časosběrného natáčení z posledních let života bývalého prezidenta. Premiéru bude mít v listopadu 2019 na sociálních sítích, je tedy načasován k 30. výročí sametové revoluce.

0:00
/
0:00

Režisér a dokumentarista Petr Jančárek, který s Václavem Havlem spolupracoval od roku 2003, říká, že snímkem Odcházení si prezident na sklonku života splnil dětský sen o filmové režii… Ptala se Martina Mašková.

O čem snil v posledních třech let života?
Václav Havel určitě žil tím filmem. To je základní motiv, kterým v posledních letech žil. Jemu se opravdu splnilo to, co začalo na Barrandově díky strýci Miloši Havlovi, který ho tam podle mých úvah musel vzít a musel ho nadchnout pro filmovou tvorbu, pro to prostředí, které filmování a vznik filmu provází. Jak jsem měl možnost prezidenta Havla poznat, snil určitě i o tom, aby žil a dožil slušný, poctivý a tvůrčí život...

Zmínil jste se o Havlových uměleckých plánech. Měl ještě nějaké politické aspirace? Existuje něco, co byste označil za leitmotiv, který se promítal do jeho rozhovorů s politiky doma nebo ve světě?
Definoval bych to spíš tím, co nechtěl dělat. Nechtěl se pouštět do žádných velkých polemik, byl už unavený a docela vážně nemocný. Poslední jeho politické aktivity, které jsem zaznamenal, souvisely například s tehdy se rozvíjející aktivitou strany Zelených, to bylo někdy v roce 2009.

Eva Turnová: Haló do vesmíru pro Václava Havla

Václav Havel se považuje za klidného člověka

Na Silvestra o sametové revoluci měla naše kapela „Odvážná srdce“ koncert v suterénu klubu Futurum, zatímco Václav Havel si v sále nad námi odbýval svůj novoroční projev.

Píšete, že v politici vadil Václav Havel de facto všem, ať už pravici nebo levici. Jedněm kvůli podpoře občanské společnosti a kvůli tomu, že kritizoval samospasitelnost trhu, druhým kvůli podpoře Západu. Nesl na sklonku života oponenturu těžce, nebo spíš s nadhledem?
Václav Havel byl celoživotně nadán nadhledem, to je jedna z jeho velkých a základních vlastností. Ale… že by mu bylo na konci života nějak lehko, to se říct nedá. Opravdu to souviselo jednak s jeho fyzickým stavem a s tím, že jako všichni ostatní stárnul, a pak také s tím, že se česká společnost pomaličku začíná ubírat tam, kam to určitě nechtěl vidět…

Váhal jste, když Vás Václav Havel požádal, abyste natočil jeho život do konce? Ne snad tolik jako režisér, dokumentarista, ale spíš jako jeden z Havlových přátel…  
Byl bych velice opatrný v používání slova přítel. My jsme se opravdu už několik let s panem prezidentem znali a vídali se skoro každý týden. Od roku 2006 jsme udělali třídílný dokumentární film Václav Havel, Praha – Hrad. Mapoval jeho federální prezidentské období, které v žádném dokumentu nebylo zachyceno. Myslím, že jsem měl velké štěstí, že jsme se nějak lidsky s panem prezidentem potkali, a na tom bylo založeno to, že mi jednou v dubnu 2009 řekl, abych natočil zbytek života, že by si to přál, že mi to navrhuje, jestli chci. Jak dlouho mi trvalo se rozhodnout? To nebyla ani vteřina, samozřejmě.

Nejdřív vadil buržoazní původ a pak disidentský bratr Václav, říká Ivan Havel

Ivan Havel.

Jak se žije se slavným příjmením? Své o tom ví bratr našeho prvního polistopadového prezidenta Ivan Miloš Havel.  

Natáčel jste i návštěvu dalajlámy, který přijel týden před smrtí Václava Havla. Co vám z těch okamžiků utkvělo?
Nikdo jsme nevěděli, že je to poslední setkání, ale všichni jsme tušili, že je asi jedno z posledních… Utkvělo mi to, že se Jeho svatost vydala do Čech rozloučit s panem prezidentem Havlem na základě nějakého vnuknutí, zcela mimo svůj dlouhodobě naplánovaný program. Vlastně mi to v té chvíli ani nedocházelo. Já jsem pak pana prezidenta viděl tentýž den večer v DOXu, který měl velice rád, kde dostal od Slováků cenu Nadace Jána Langoše. Tam jsem ho viděl naposledy živého…

Když se vrátím do předchozích měsíců, kdy jste natáčel záběry pro připravovaný film, zúčastnil jste se i posledních zahraničních cest Václava Havla. K těm patřilo i výročí Solidarity v Polsku. Jak tam byl Havel přijat? Už se do této cesty promítlo určité rozdělení tamní společnosti, nebo ještě převažovala atmosféra spříznění z doby Solidarity z 80. letech?
Zdaleka tam nebylo patrné to, co je v Polsku cítit dnes, ale člověk, když je v blízkosti prezidenta Havla v Polsku, nemá vůbec šanci vidět nebo cítit náladu společnosti jako takové. Program je nabitý a pohybujete se stále v přátelském ovzduší. Ty oslavy ale byly zcela mimořádné, protože to bylo v červnu, kdy se v roce 1989 Solidarita dostala do parlamentu, takže naše přijetí bylo kladné, maximální a strašně jsme si to užili, ať už to bylo na jihu někde ve Wroclawi, Krakově nebo na severu ve Štětíně a v Gdaňsku.

Co vás zaujalo během poslední americké cesty do New Yorku a do Filadelfie? I to bude předmětem nového filmu?
To určitě bude, na to se moc těším… Zajímavé na tom možná bylo to, jak pan prezident prožíval tu americkou cestu, protože se tak trochu vracel do míst, která měl například v New Yorku rád od konce 60. let, kdy tam byl poprvé, a která pak navštívil jako státník a jako politik. Dnes už můžu mluvit také o tom, že asi nejvypjatější situace byla, že tam velice vážně onemocněl a dodneška nerozumím tomu, že se to podařilo před českou veřejností zcela utajit. Nepřál si, aby se o tom mluvilo... Nakonec se to dobře zvládlo, všechno dobře dopadlo, ale bylo příjemné, že ti, co nám slíbili, že o tom nikde nebudou mluvit, to opravdu dodrželi.

autor: mam

Související

Více z pořadu