V Německu dodnes žije středověká tradice vandrů. Mladé učí řemeslu i samostatnosti
Stopují po Evropě a snadno je poznáte podle širokých manšestrových kalhot, bílých košil a barevných vest, které odlišují jejich řemeslo – zedníky, pekaře, tesaře, kameníky nebo pokrývače.
Reportáž amerického deníku New York Times nám přibližuje život německých vandrovních tovaryšů.
Je to vlastně pozůstatek středověku v moderní Evropě – mladí muži, a dnes i ženy, kteří se vyučili jednomu z mnoha řemesel a pak se vydali do světa, aby získali zkušenosti. Většina z nich pochází z německy mluvících zemí.
S náušnicí v uchu
Tovaryši dřív putovali pod ochranou svého cechu a mnoho jich tak cestuje dodnes. Hodně jich ale také vandruje z vlastního rozhodnutí, i když stále dodržují přísná a často tajná pravidla, která určuje dávná ústní tradice.
Zvykem je, že mladí muži a ženy, kteří by se chtěli vydat na vandr, si hledají někoho, kdo cestu už podstoupil, aby je finančně podpořil a pomohl jim jejich výlet naplánovat.
Budoucí vandrovní tovaryši musí být nezadlužení, svobodní a mladší třiceti let. Zavazují se, že se nebudou zdržovat doma, dokud nedokončí svá učednická léta – většinou dva nebo tři roky a jeden den – a že budou žít ze svých dovedností, ze svého řemesla a ze štědrosti cizích lidí.
Než tovaryš vyrazí z domu, uspořádá obvykle večírek, aby se rozloučil s rodinou a přáteli. Během noci mu propíchnou ušní lalůček, aby mu do ucha navlékli náušnici, kterou tam bude mít po celou cestu. Tradice říká, že každému, kdo by porušil pravidla, náušnici vytrhnou. Člověk je pak po zbytek života poznamenaný – má natržený lalůček. Slovo Schlitzohr, tedy doslova „rozpárané ucho“ v němčině odedávna označuje podvodníka.
Ráno po večírku zahrabe učedník na kraji svého rodného města něco na památku. Nato přeleze značku konce města a skočí z ní do rukou svých souputníků, kteří se sejdou, aby ještě předtím, než sami vyrazí na cesty, nového tovaryše pozdravili.
Práce za stravu a nocleh
Během následujících týdnů, měsíců a let mezi sebou budou tovaryši sdílet pokrevní pouto, sloužit jako průvodci a navzájem si poskytovat profesní i emocionální podporu.
Tovaryši s sebou mají zápisník, který plní razítky navštívených měst a potvrzeními o práci, kterou cestou vykonali. Dřív tyto knížky sloužily jako profesní životopis, který jim po návratu z cesty pomohl najít práci. Dnes to jsou spíš cestovní deníky.
Od tovaryše na vandru se čeká, že nebude za jídlo a ubytování platit, ale dostane je za svou práci. Když je teplo, spí v parcích a na jiných veřejných místech. Obvykle si nosí jen své nářadí, pár kousků spodního prádla, ponožky a několik košil sbalených do malého uzlíčku, který si mohou přivázat na hůl. V noci jim nahradí polštář.
Většinou vykonávají řemeslo, kterému se vyučili. Někdy ale mohou vzít i jinou práci, buď aby se něčemu přiučili, nebo proto, že potřebují najíst. Při velkých letních projektech, které trvají několik týdnů, tak můžete klidně vidět pekaře se sbíječkou a zahradníky, jak vypomáhají v kuchyni.
Pestrobarevní kovbojové
Na veřejnosti nosí tovaryši tradiční oděv. Široké kalhoty mají kapsy dost hluboké, aby se do nich vešel skládací metr nebo láhev piva. Barva jejich kabátců říká, jaké mají řemeslo: tesaři a pokrývači nosí černé, krejčí vínově červené a zahradníci tmavě zelené. Podobně se mezi sebou liší i přezky na opascích a brože na kravatách.
V německy mluvícím světě je díky jejich oděvu každý okamžitě pozná, píše se v reportáži New York Times, jinde to ale tak úplně neplatí. Arnold Böhm, pětadvacetiletý tesař ze Zhořelce, který pracoval na Kapverdách, v Namibii a v Jihoafrické republice, říká: „Mimo Německo nás často považují za kovboje.“ K tradičnímu kroji totiž patří i klobouk.
Tradice vandrů skončila v dobách druhé světové války, ale v osmdesátých a devadesátých letech zažila renesanci. Mnoho středověkých cechů pořád existuje, vznikly ale i nové pro nová řemesla. Součástí moderní tradice jsou i tovaryšky – ženy.
Stará pravidla se přizpůsobila novým časům, přesto ale tovaryši nenosí zařízení jako mobilní telefony, která by je umožnila snadno najít. Když chtějí, můžou mít digitální foťák, a smějí také psát maily z veřejných počítačů.
Neví kdy skončit
Cestují ve skupinách nebo sami – to záleží na jejich řemeslu a na tom, kam právě míří. Navzájem se hned poznají. „Viděli jste někoho, kdo vypadá jako já?“ ptá se lidí v Tubinkách tesař Mathias Müller, který sem přišel, aby se tu setkal s přáteli.
Podle staré tradice nesměl tovaryš vandrovat nebo si hledat práci v okruhu šedesáti kilometrů od svého města. To mělo povzbudit vzájemné obohacování mezi těmi, kteří se věnovali konkrétnímu řemeslu. Dnes to je způsob, jak zajistit, že se tovaryš naučí nezávislosti.
Šestadvacetiletý Nepomuk Neyer, košíkář z rakouského Innsbrucku, vzpomíná, jak se jednou přiblížil k domovu tak, že sice nepřekročil vymezený okruh, ale viděl své město, když se podíval do údolí. „To bylo nejhorší,“ říká.
Hodně mladých lidí, kteří se vydávají do světa, svůj domov do té doby skoro neopustilo, a pokud ano, tak jen s rodiči nebo při školním výletě.
Přesto je ale pro mnoho tovaryšů nejtěžší rozhodnout se, kdy vandr ukončit. Zodpovědnost a monotónnost každodenního života působí, že výzvy potulného života, při kterém člověk někdy ani neví, kde bude večer spát, vypadají jako zábava.
„Nemáš nikoho nad sebou, nemáš rodinu ani dům, o který by ses musel starat,“ říká v závěru reportáže deníku New York Times tesař Böhm. „Máš svobodu.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
