V Náhorním Karabachu pravděpodobně žádní Arméni nezůstanou. Dosáhnout mírných vztahů je nereálné, tvrdí odborník
Nad perspektivami arménského obyvatelstva Náhorního Karabachu se ve své analýze na stránkách nezávislého ruského internetového portálu Važnyje istorii zamýšlí Alexandr Atasuncev, který se dlouhodobě věnuje postsovětskému prostoru.
Konflikt v Náhorním Karabachu trval s přestávkami bezmála 30 let, během kterých proběhly dvě plnohodnotné války a řada menších násilných střetů. Na jeho definitivní rozuzlení nakonec stačil jediný den.
Čtěte také
Když Ázerbájdžán 19. září zahájil bojovou operaci, doprovodil ji ultimátem: útok ukončí pouze v případě, že karabašští Arméni složí zbraně a místní vláda bude rozpuštěna. Jinými slovy – až bude Republika Arcach, jak zní její oficiální název, de facto zlikvidována.
Ve chvíli, kdy se ukázalo, že se Arménie do konfliktu nebude vměšovat, bylo o osudu Náhorního Karabachu rozhodnuto. Jeho vládě nezbylo než kapitulovat a přistoupit na odzbrojení a rozpuštění karabašské armády. Tečku za existencí této nikým neuznané republiky udělal její prezident Samvel Šachramanjan, když ve čtvrtek podepsal výnos o ukončení její existence.
Nejdůležitější otázkou je teď podle Atasunceva budoucnost 120 tisíc obyvatel Náhorního Karabachu. Rozhodnout by o ní mělo vyjednávání mezi představiteli karabašských Arménů s ázerbajdžánským vedením. První kolo rozhovorů proběhlo již minulý týden, ale zatím přineslo jen málo hmatatelných výsledků.
Reintegrace Arménů
Ázerbájdžán vychází z oficiální pozice, podle které jsou karabašští Arméni rukojmí „chunty“, tedy nezákonného separatistického režimu.
„Nehledě na všechny zločiny jsme nikdy nevinili arménský lid, ale zločinný režim,“ cituje autor analýzy ázerbájdžánského prezidenta Ilchama Alijeva. Ten prý slíbil, že arménskému obyvatelstvu, které zůstane v Karabachu, nic nehrozí a že bude po obnovení ázerbájdžánské suverenity v regionu „reintegrováno“.
Čtěte také
Jeho slova však obyvatelé Karabachu neberou příliš vážně. Za tři roky, které uplynuly od poslední války, Ázerbájdžán nepřišel s žádnými konkrétními opatřeními, která by podobnou „reintegraci“ arménského obyvatelstva alespoň náznakem umožnila.
Naopak – pravidelně docházelo k incidentům, během nichž řada Arménů, kteří se rozhodli na obsazených územích zůstat, přišla o život. K důvěře karabašského obyvatelstva nepřispělo ani periodické vypínání elektřiny a plynu, nemluvě o blokádě životně důležitého Lačinského koridoru trvající od prosince minulého roku.
Ázerbájdžánské vedení navíc hned druhý den po vítězném tažení přišlo s novými požadavky, kterými podmínilo otevření humanitárních koridorů pro karabašské uprchlíky. Podle arménských médií předalo karabašským Arménům seznam občanů, kteří musí být vydáni Ázerbájdžánu. Jsou mezi nimi nejen bývalí čelní političtí a vojenští představitelé Republiky Náhorní Karabach, ale také vojáci, které Baku podezírá ze spáchání válečných zločinů.
Koho nezabili, ten utekl
Obyvatelé Karabachu přitom už začali do Arménie hromadně odjíždět. Kdo z nich bude moci nakonec zemi opustit, ale záleží i nadále na libovůli Baku. Například bývalý předseda karabašské vlády miliardář Ruben Vardanjan byl při pokusu překročit hranici ve čtvrtek zatčen a obviněn z financování terorismu a zakládání nezákonných vojenských formací.
Čtěte také
Vytváření seznamů přitom podle Atasunceva hrozí jen dalším konfliktem. Není totiž jasné, jak rozsáhlé budou a zda se nebudou rozšiřovat o bývalé příslušníky karabašské armády. V Náhorním Karabachu je dnes totiž těžké najít plnoletého muže, který by za sebou neměl bojovou zkušenost.
„Pokud Ázerbajdžán své plány uskuteční, dojde nutně na etnické čistky,“ cituje autor ředitele jerevanského Ústavu kavkazských studií Alexandra Iskandarjana. Po válce z roku 2020 podle něj Ázerbájdžán zabral část území Národního Karabachu, na které žilo 38 tisíc obyvatel a do dnešních dnů tam žádní nezbyli.
„Koho nezabili, ten utekl. Žádní ‚šťastní Arméni s ázerbajdžánskými občankami‘ se tam každopádně neobjevili,“ říká Iskandarjan.
Čtěte také
Atasuncev cituje také profesora Rubena Enikolopova, karabašského rodáka a bývalého rektora moskevské Vysoké školy ekonomické, který dnes působí na Barcelonské univerzitě.
Za posledních 30 let se podle něj ukázalo, že dosáhnout mírných vztahů mezi karabašskými Armény a ázerbájdžánskou vládou je nereálné. Tím spíše, že veškerá legitimita prezidenta Alijeva stojí na tom, že je „osvoboditelem Karabachu“.
Proto podle Enikolopova v Karabachu pravděpodobně žádní Arméni nezůstanou. Část z nich bezpochyby uprchne do Arménie a další část skončí v ázerbájdžánských věznicích. Zda někoho uvězní, nebo ne, bude čistě politické rozhodnutí.
Čtěte také
Karabašské obyvatelstvo je podle něj v ohrožení také proto, že v konfliktu se nehodlá angažovat žádná třetí země, která by mohla karabašským Arménům poskytnout bezpečnostní záruky. Těch by přitom Západ mohl snadno dosáhnout hrozbou ekonomických sankcí, proti kterým by Ázerbájdžán nebyl zdaleka tak imunní jako Rusko.
K tomu však podle Enikolopova v Evropě chybí vůle. Kvůli zemím, jako je Arménie, Ázerbájdžán nebo Gruzie, nikdo nehodlá riskovat ztrátu politických pozic či energetické bezpečnosti. Západu v posledních letech chybí motivace, aby v podobných případech zasahoval z čistě humanitárních důvodů. Jestliže v 90. letech to ještě byla poměrně běžná praxe, po roce 2000 prakticky vymizela, tvrdí expert.
„Problém vidím v neschopnosti západních vlád stanovit si abstraktnější cíle. Tam, kde se nedostává ideálů, už zbývá jen pragmatismus,“ cituje Alexandr Atasuncev v závěru své analýzy na stránkách portálu Važnyje istorii profesora Rubena Enikolopova.
Výběr z komentářů, analýz a reportáží zahraničních médií pro vás připravil Jan Machonin.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
