Adam Černý: Drama Náhorního Karabachu odhaluje slabost Ruska
Náhorní Karabach zažívá novou kapitolu letitého dramatu. Tato enkláva, v níž většina křesťanských Arménů žije obklopena muslimskými Azery, se stala místem vzájemných střetů opakovaně a převahy nabývala střídavě jedna či druhá strana. Nyní se však zdá, že se Ázerbájdžán, ekonomicky a vojensky silnější, rozhodl prosadit svou.
Vláda v Baku má dva silné trumfy. Může se spolehnout na podporu regionální mocnosti Turecka, jehož prezident Recep Tayyip Erdogan se již nějaký čas netají úmyslem propojit řetěz zemí blízkých si národnostně i nábožensky od již zmíněného Ázerbájdžánu až po Turkmenistán.
Čtěte také
Druhá strana je očividně ve slabší pozici, protože Arménii s Náhorním Karabachem propojoval snadno napadnutelný Lačinský koridor a protože po střetu před třemi lety musela vláda v Jerevanu pod tlakem nepříznivého vývoje přistoupit na nevýhodné podmínky příměří. Arméni měli alespoň jeden, byť jak se ukazuje, chabý trumf, klid zbraní v Náhorním Karabachu měli garantovat ruští vojáci.
Až donedávna se mohlo zdát, že Moskva si v oblasti, která byla dříve součástí ruského impéria a poté Sovětského svazu, udržuje svůj vliv. Jeho úpadek už před třemi lety demonstroval fakt, že vedle ruských uniforem dohlížejících na příměří se objevili vojáci Turecka, které si tak ukotvilo nárok spoluurčovat poměry v někdejší sféře vlivu Osmanské říše.
Čtěte také
Letos už je Rusko v oblasti mezi Černým a Kaspickým mořem zjevně na ústupu. Nedokázalo a ani nemohlo zabránit, aby Ázerbájdžán vojensky Náhorní Karabach odřízl a aby Arménii dekretoval potupné podmínky nového příměří.
Jediným otevřeným bodem při jednání zůstávala otázka záruk pro arménskou většinu Náhorního Karabachu, tedy alespoň příslib, že nebude obratem vytlačena do mateřské země anebo že Azerové nezahájí v dobyté enklávě etnické čistky.
Bojí se snad Ruska?
Vláda v Jerevanu zjistila, že se nemůže spolehnout na někdejšího patrona v Moskvě, který má dost svých vlastních starostí s nevydařenou válkou proti Ukrajině, anebo ještě hůře, že Rusko nechalo Armény vědomě ve štychu jako trest za námluvy se Spojenými státy.
Čtěte také
To by byla od prezidenta Vladimira Putina obratná z nouze ctnost, protože by se stylizoval do role učitele kárající neposlušného žáčka, aniž by se provalilo, že Moskvě nic jiného než nechat svého spojence na holičkách nezbylo, ani kdyby snad nakrásně chtěl.
Nynější Náhorně karabašská partie demonstruje změnu poměrů v oblasti, kterou Rusko od devatenáctého století udržovalo pod svou kuratelou. Dnes se tady Moskva ukazuje spíše jako svědek než aktér událostí a její pozici přebírají staronoví místní hráči, Ázerbájdžán sílící ekonomicky z vývozu ropy a zemního plynu a Turecko.
Mocenský ústup Moskvy v Zakavkazsku nabývá symbolického významu. Ruské úsloví hlásá, že kdo nás má respektovat, musí se nás bát. A bojí se snad Ruska Ázerbájdžán či Turecko?
Autor je předseda Syndikátu novinářů ČR
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
