Uzbekistán

Těch ale ve středoasijské zemi s průměrným měsíčním příjmem na hlavu kolem třiceti dolarů přirozeně není mnoho.

Z toho mála, co se z Uzbekistánu do světa dostává, je zcela zřejmé, že konflikt je podstatně vážnější, než byl režim Islama Karimnova původně ochoten přiznat. V Andižanu, kde zásah vládních vojáků znamenal asi pět set mrtvých, se na odklízení obětí museli podílet i místní taxikáři. Podle agentury AP byl na městském hřbitově v Andižanu pod dohledem uzbecké státní bezpečnosti vykopán masový hrob.

Nepokoje se z Andižanu přenášejí i na další místa. Ve městě Kara-su na kyrgyzské hranici povstalci údajně zmlátili starostu a zmocnili se několika budov státní správy. Uzbečtí vojáci měli již v sobotu zasahovat také v Pachtábácu, vzdáleném asi 30 km od Andižanu. Tyto informace se ovšem zatím nepodařilo potvrdit ze spolehlivých zdrojů.

V Kara-su se lidem podařilo také provizorně opravit dva mosty, vedoucí přes zavlažovací kanál do sousedního Kyrgyzstánu. Tam už údajně uniklo na 900 Uzbeků. Dalších sto padesát méně šťastných uzbeckých občanů však kyrgyzská pohraniční stráž vrátila zpátky, protože hranice mezi oběma zeměmi jsou oficiálně uzavřené.

Naskýtá se samozřejmě otázka, co je hlavní důvod nepokojů v Uzbekistánu. Prezident Karimov za zdroj konfliktu stereotypně označuje islámské extrémisty, kteří mají údajně napojení na al Káidu i na afghánské hnutí Talibán. Je to argument velmi pohodlný a racionální diktátor Islam Karimov se jím ohání už od září 2001, kdy se jeho země stala součástí světové protiteroristické koalice a poskytla Američanům možnost vybudovat si na uzbeckém území leteckou základnu. V roce 2002 americký prezident George Bush dokonce Karimova přijal v Bílém domě a označil ho za muže, s nímž ho spojuje "robustní a spolehlivé přátelství". Spojené státy se dnes ocitají ve velmi choulostivé situaci. Z čistě pragmatického hlediska jim doposud vyhovoval světský režim Islama Karimova, byť jde o klasickou moderní orientální diktaturu. Případný přechod moci v Uzbekistánu do rukou islamistů by přinesl do země změny, které by Američané neradi viděli.

Nepokoje ve Ferganské dolině však mohou velmi dobře mít i čistě sociální důvody. Jak dnes uvedl odborník na tuto oblast Zurab Todo, Uzbekistán se v posledních letech potýká s mohutnou demografickou explozí. V zemi s nejméně 25 miliony obyvatel každý rok další půlmilion přibývá a valnou měrou se na tomto přírůstku podílí právě velmi lidnatá Ferganská dolina. Nedostatek potravin, základní sociální péče i pracovních příležitostí se tak rok od roku dále prohlubuje.

Zatím je tedy velice těžké odhadnout, jaké jsou hlavní příčiny současné uzbecké vnitropolitické krize. Prosté srovnání s nedávnými událostmi v sousedním Kyrgyzstánu však ukazuje, že vývoj uzbeckého konfliktu bude zcela jiný, krvavější. Od Islama Karimova nelze očekávat stejnou poddajnost, jakou prokázal donedávna nejliberálnější vůdce v oblasti, bývalý kyrgyzský prezident Askar Akajev. Karimov sice tvrdí, že on svým vojákům rozkaz střílet do lidí nevydal. Stovky mrtvých však svědčí o tom, že pravdou bude spíš opak. Jisté je, že Islam Karimov bude o udržení se u moci bojovat tvrdě a nevybíravě a že ho názor zbytku světa na jeho metody vládnutí v podstatě nezajímá.