„Už po pár dnech část kolegů litovala, co vysílala za okupace." Karel Sedláček o startu normalizace

V krizové okupační dny hrálo rozhlasové vysílání roli hlavního zpravodajského média, připomíná Sedláček. „Televize se bouřlivě rozvíjela, ale ještě nebyla na takové úrovni. ROzhlas je do krize tak nějak dělaný, každý si s sebou může vzít malý přijímač, který nemusí být nijak technicky složitý,“ vysvětluje Sedláček. 

Čtěte také

Vzdor a propaganda. V srpnu 1968 zněl éterem odpor i prookupační vysílání z Albánie a Číny

Poté, co vojáci obsadili budovu Československého rozhlasu v Praze, převzalo protiokupační vysílání studio v Plzni. Na rozhlasových vlnách zněly mimo jiné nejrůznější vzkazy. Rodiče třeba potřebovali vědět, jestli jsou jejich děti, toho času na táboře v pořádku. 

„Ale byla tam i řada hesel. A my nevíme, jestli to byly vzkazy rodinné, nebo různé výzvy. Já jsem třeba četl zprávu: Plzeňská vlaštovka doletěla. Nebo: Zdeněk pozdravuje Cheb. Je to rodinný vzkaz, nebo není?“ ptal se ještě desítky let poté Sedláček. 

Veřejnost práci rozhlasáků oceňovala, někdejší plzeňský hlasatel například dostal vyznamenání Vzorný budovatel kombinátu Vřesová. 

„Ve Vřesové se vyráběla paliva, koks, brikety a podobě. Asi nevěděli, jak nás mají ocenit a poděkovat nám, tak mi dali takové vyznamenání. Nedostal jsem za to ani finanční požitky, ani ten koks. A za rok mi napsali, abych ten odznak vrátil,“ vzpomíná Sedláček. 

První výčitky

To už nastupovala normalizace. Prvních náznaků si lidé v plzeňském rozhlase podle Sedláčka začali všímat už ve chvíli, kdy zazněly projevy politiků, kteří se vrátili z Moskvy, kde souhlasili s okupací. 

„Celých těch sedm těžkých dnů nám posluchači posílali různé rezoluce a zprávy na podporu nejvyšších představitelů KSČ,“ popisuje hlasatel podporu, kterou politici dostávali v době, kdy byli zadržování v Moskvě. 

Čtěte také

Cenzura na hlavních samopalů. Jak se československé redakce zbavovaly novinářů po srpnové okupaci?

„Ale když pak Svoboda začal mluvit, tak už rovnou připravoval národ na to, že se bude muset ohýbat páteř, zavřít pusu a držet krok. Neřekl úplně, co nás čeká, ale z těch slov to bylo patrné,“ vzpomíná na 27. srpen před 15. hodinou. 

Ještě několik hodin se ale čekalo na projev Alexandera Dubčeka. „A to už lidé začali psát, že nesouhlasí s moskevskými protokoly. To byli lidé z celé stranické organizace, krajské výbory, okresní výbory KSČ,“ popisuje Sedláček. 

Jenže postupně se postoje změnily. „Už ten první druhý den bylo vidět, že někteří rozhlasoví pracovníci začali pomalu litovat toho, co vysílali celý předchozí týden. Jen nevěděli, jak z toho vycouvat,“ vykresluje tehdejší atmosféru hlasatel.

„A jiní zase říkali, že než se nastaví cenzura, tak do toho jdou s plnou vervou a nebudou lhát. Raději že od mikrofonu odejdou. To se posléze stalo, řada lidí musela z rozhlasu a z televize odejít,“ dodává Sedláček. On sám v rozhlase dobrovolně skončil ještě před koncem roku. 

Jak se do normalizovala československá média? Poslechněte si celou debatu Radka Kubička a Karla Sedláčka v archivním pořadu Média v postmoderní světě.