Utajená konference a evropské schizma

Úvodní slovo měl Václav Havel. Mezi účastníky byli zajímaví lidé od nás i odjinud. Např. Joachim Gauck z Německa, šéf známého "Gauckova úřadu", bývalý litevský prezident, ruský a estonský disident, naši bývalí muklové, historik Pavel Žáček a jeho polský kolega aj.

Že je to téma opomíjené nejen u nás, o tom podala svědectví Jana Hybášková, když popisovala jeho neprůchodnost v Evropském parlamentu. Nepodařilo se tam prosadit usnesení, jímž by se Evropa přihlásila k dědictví komunismu jako ke společně prožité hrůze. Nenašlo dostatečnou podporu ani v řadách evropské pravice. Paní Hybášková říká, že to byly pro ni osobně právě tyto okamžiky, kdy jí došlo, že Evropa není jednotná, ale hluboce rozdělená kdesi ve své duši, ve vnímání minulosti, v odpovědnosti za ni, ve svém svědomí. Proto tu budeme stále mít Východ a Západ, proto Berlín zůstane stále dvouměstím.

Je zajímavé srovnávat evropskou reflexi minulosti komunistické a nacistické. Leccos lze vysvětlit tím, že hrůzy nacismu prožila celá Evropa od Atlantiku po Stalingrad, zatímco tíhu komunismu západní Evropa nezažila, ta se ho jen bála, a to jen částečně. I tu východní Evropu poznamenal komunismus nestejně, spíše ji polarizoval. Jedněm byl zhoubou, jiní profitovali (těch druhých bylo asi početně víc). Byly i rozdíly mezi zeměmi, resp. národy. Jiná je zkušenost baltských zemí a Polska, jiná je ta československá. V počtu zmařených životů si oba totalitní režimy konkurují, Ale do povědomí, do kolektivní paměti Evropy, zejména té, která se chce integrovat, se každý zapsal jinak. Jejich obdoby, dokonce shody, zaznamenávají dnes spíše odborníci než široká veřejnost.

Reflexi komunismu, prohlédnutí jeho podstaty, ztěžuje i fakt, že se to téma instrumentalizovalo, že se stává účelovým nástrojem soupeření současných politických sil. Dokonce jen příležitostným, jak nám to předvádí naše politika a žurnalistika. - Ve hře je ale okolnost závažnější. Nedávno ji vystihl Ludvík Vaculík, když konstatoval, že s pádem komunismu se vrátily příčiny jeho vzniku. Volná hra ekonomických, potažmo i politických sil vytváří problémy, které dnešní politické elity nedokáží řešit. To řešení přitom není zrovna nasnadě. Jeho součástí by měly být tzv. reformy. Znamenaly by restrikci, újmu. K té není ochoty, a nejen pro návyk na určitý stupeň komfortu. Ale i proto, že podřízení se diktátu ekonomické prosperity rozkládá přirozené fungování lidské pospolitosti, především rodiny. Ledaže by tu byla nadějná vize a věrohodná síla, která by se toho ujala. Jedno i druhé bohužel chybí. Zdá se, že současnou situaci charakterizuje právě ztráta naděje a věrohodnosti.

Není tomu tak jen u nás. Stačí nahlédnout do Německa, jehož větší část bývala ukázkou blahobytu a řádu. A do Itálie, do Francie a ještě dál, třeba do Latinské Ameriky a do třetího světa vůbec. Ponechávám stranou témata, která jsou součástí té neutěšené scenérie, protože je do ní neumím organicky vkomponovat. Myslím ty hrozivé egoismy, skupinové, národní, imperiální, včetně toho islámského. Ale nedivím se tomu, že v mnoha myslích ožívá chiméra komunistické utopie s jejími přísliby nedosažitelné harmonie.

Zkrátka: nějakého příkladného odsouzení komunismu se u nás ani v Evropě asi nedočkáme. Víc jsem tímto příspěvkem nechtěl říci. Netroufám si radit, jak dál v tomto světě. Osobně se domnívám, že nezbývá nic jiného než zlidšťovat tzv. kapitalismus a obnovovat étos demokracie. Příležitostí máme tady u nás víc než dost.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .