Únosy

29. září 2004

Jsou dny, kdy se dozvídáme o tom, že byl někdo v Iráku unesen. Pak jsou dny, kdy se dozvídáme, že unesení byli popraveni. A ještě jsou dny, kdy únosci učinili gesto dobré vůle a unesené propustili. Považovat ovšem za gesto dobré vůle a projev lidskosti, že nebyla spáchána vražda, asi není úplně výstižné. Už únos a vyhrožování smrtí je totiž projevem nelidskosti.

Propuštění dvou sympatických Italek, které byly uneseny z úřadu humanitární organizace v Bagdádu a z fotografií je zná celý svět, nevypovídá o laskavosti únosců, ale o vlivu tajných služeb zemí sousedících s Irákem a vlivu arabské televize Al-Džazíra, kterým včera děkoval italský premiér. V médiích se objevila i informace, že teroristé za propuštění Italek inkasovali milion dolarů, a v takovém případě by už vůbec nemělo smysl dělat si iluze o motivech únosců. Jejich strategie postrádá emoce, přičemž s emocemi mediálně pracuje. Vraždami předváděnými na internetu šíří hrůzu a strach, propouštěním rukojmích se naopak snaží vyvolat dojem, že nejsou tak špatní, za jaké je svět považuje.

Přirozená radost z toho, že jsou na svobodě lidé, o jejichž osud se obávali jejich blízcí, ale také miliony lidí, kteří jejich drama sledovali u televizorů, v rozhlase a v tisku, jenom potvrzuje, že teroristé našli způsob, jak si zjednat masivní světovou publicitu a prostřednictvím médií manipulovat veřejným míněním. Poté co v noci vítal osvobozené Italky slavnostně rozsvícený Řím a na letiště jim přišli naproti premiér se starostou, je svět v pokušení věřit, že únosy ustanou. Pravděpodobnější ale je, že teroristé chladnokrevně vyhodnotí politický efekt svého rozhodnutí, a pokud nebudou spokojeni, příště opět někomu uříznou hlavu. O lidskosti doopravdy nemůže být řeč.

autor: iho
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.