Únos dětí

Na to, co odvysílala televize, nezbylo politikům než zareagovat, jak zareagovali. Vyjadřovali se k plačícímu dítěti, které nechce odejít od maminky. Zmíněná reportáž ovšem měla k seriózní žurnalistice daleko. Nic jsme se nedozvěděli o zoufalém otci, kterému žena unesla jeho děti. Že ji bil, víme pouze od ní, jeho verzi jsme neslyšeli. O Haagské úmluvě o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí v reportáži nezaznělo, že se na jejím základě řada unesených dětí vrátila i k nám, a to i otcům, a často i děti poměrně malé. Že děti utrpěly psychickou újmu, je zjevné. Důležité je ale vysvětlit, že princip úmluvy počítá s rychlým a jednoduchým soudním řízením, nikoli s praxí české justice, která tento únos řešila čtyři roky. Psychickou újmu tedy dětem, vedle rodičů, způsobila i neschopnost našich zákonodárců zkrátit skandálně zdlouhavé soudní procedury.

Podstatou příběhu není to, že děti mají rády maminku, ale že náš právní systém je, slušně řečeno, nedokonalý. Co bude následovat? Další soudy, které zřejmě děti svěří do péče matky. Jako ženě, kterou národ viděl plakat v televizi, jí ochotně pomohou renomovaní právníci. Bude-li soud v Argentině, televize záhy nabídne záběr šťastného shledání maminky s dětmi. Budou-li věc řešit české soudy, uvidíme za čtyři roky plačící děti, odebírané exekutory milovanému tatínkovi.