U konce tahanice?

Premiér ovšem už dal najevo, že možná požádá prezidenta, aby do funkce ministra zdravotnictví jmenoval jeho samého. Tento postup už dříve avizoval.

Tento způsob obsazování ministerského křesla skutečně už nějaký čas diskredituje vysokou státní funkci. Lékařský prezident a náměstek Rath dnes velmi správě podotkl, že se situace dostala do rozměrů ne úplně důstojných dospělým lidem. To je pravda, ovšem nutno říci, že vyhrocení situace Rath velmi přispěl, jednak svým lpěním na funkci šéfa lékařské komory, jednak svými výroky na adresu prezidenta republiky Václava Klause. Ten se sice skutečně svým odmítnutím jmenovat Ratha ministrem dostal na samotnou hranu ústavnosti. Jenže učinil tak s odůvodněním, které má svou váhu a v politice je často toto důležitější než třeba obyčejná logika. Zvláště, když výklady Ústavy díky její obecnosti mohou býti různé.

Ostatně, veřejné mínění dalo prezidentovi za pravdu, na což David Rath také dnes upozornil, že velká část občanů v průzkumech považuje obě Rathovy funkce za střet zájmů. Je přitom velmi zajímavé, že je tak slabý tlak od samotných lékařů, sdružených v lékařské komoře. Jen malá část z nich volá po odchodu Ratha z jejího čela, kdyby byl zároveň na ministerstvu. Zpravidla jsou to jen ti, kteří po Rathově odchodu volají dlouhodobě. Jenže i těm ostatním, kteří ho podporují, musí být podivné spojení obou funkcí.

Lékaři, jako sebevědomá profesní skupina, navíc povinně sdružená do komory, by přece sami měli chápat, že šéf jejich profesní organizace by neměl být zároveň ministrem téhož resortu, ve kterém pracují. A spojen tak také s politikou a tedy i s konkrétní politickou stranou, která funkci tohoto ministra politicky zaštiťuje. To by pro každého mělo být velmi odpuzující situace, i když výslovně neurčená v zákoně.

Je smutné, že toto nechápe sám šéf Lékařské komory. Jeho kolegům v komoře lékárnické a stomatologické, které jsou menší, ale podobně zřízené a strukturované, to jasné je, když minulý týden dali najevo, že s Rathem na ministerstvu nebudou jednat, pokud bude zároveň šéfem lékařské komory. Těm je zřejmě profesní sdružovací etika podstatně jasnější a bližší než Rathovi.

Situace ale nadále zůstává nevyřešena a pro politickou kulturu je to velmi smutné. Nejvyšší představitelé státu dostávají proto mandát od voličů, aby pomocí kompromisů spravovali stát. Situace, kdy se tři poměrně seriózní pánové nemohou dohodnout, jak ministra obsadit, je naprosto nepřijatelná.

Přitom je třeba opakovat, že faulů a problematických rozhodnutí se v této podivné hře dopouštějí všechny tři strany. Premiér Jiří Paroubek měl před nominací Ratha do funkce ministra trvat na jeho rezignaci z funkce šéfa komory. Ještě předtím možná neměl tak unáhleně odvolávat ministryni Emmerovou, když neměl jistotu, že nový ministr bude jmenován. Stálo by možná za to se i s prezidentem na tom předběžně domluvit. Stejně tak je otázka, proč obešel politiky své strany a sáhl po nestraníkovi. Ale na to má samozřejmě právo, i když to není standardní.

David Rath pak měl buď okamžitě rezignovat na funkci šéfa komory a nebo nedvojznačně veřejně přislíbit, že tak učiní okamžitě, jakmile ho prezident jmenuje. Zdržet se pak měl dětinských výroků na adresu prezidenta.

A prezident měl více komunikovat s oběma aktéry a v okamžiku, kdy by se mu nepodařilo jen svou prezidentskou autoritou vyjednat své podmínky, měl Ratha jmenovat a přitom ho velmi zřetelně vyzvat, aby se zřekl své funkce v komoře a opakovat to tak dlouho, dokud by to Rath neudělal. Má určité nástroje, jak by si to mohl vynutit. Jak víme, prezident má z Ústavy například právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti. Tolik přesný citát z Ústavy.

Současná situace je opravdu hodná zasedání městské rady v Kocourkově. Nejlepší by bylo, aby Rath zítra na funkci rezignoval a prezident ho záhy na to jmenoval. Pak by mohl pracovat a z tahanice by zůstala jen pachuť.