Týden zážitků a přemýšlení na cestách

Cestoval jsem tentokrát zásadně po železe, jak říká pan profesor Erazim Kohák, tedy vlakem. A stále jsem si v těch posledních nádherných dnech babího léta musel připomínat slova naší hymny - zemský ráj to na pohled. Po celý ten týden jsem noviny, rozhlas a televizi omezil na nejnutnější minimum a díval se a díval na tu symfonii zelené, žluté a hnědočervené, která zaplavila krajinu, jíž jsem projížděl.

Občas mi to přece jen nedalo a zamýšlel jsem se při tom dívání aspoň nad věcmi historicko-politickými. A přišlo mi trochu divné, že například při tak hojném připomínání padesátého výročí takzvaných maďarských událostí jsem ani jednou neslyšel to, co mě jako pamětníka tenkrát nejvíc zaujalo. Těch pár dní na přelomu října a listopadu roku 1956 jsem mnohem více než roku 1968 věřil, že komunismus by u nás mohl skončit.

Utvrzovala mě v tom tehdejší, velmi nestabilní situace ve vedení Sovětského svazu, kde tři roky po Stalinově smrti a pár měsíců po odhalení jeho zločinů dvacátý sjezd ještě neurčil cestu, kterou by se měl tábor míru vydat. A když nejdřív v Polsku a pak zejména v Maďarsku zaburácely hromy lidových demonstrací a místní estébáci se začali houpat na pouličních lucernách, udělalo sovětské vedení něco nečekaného. Vydalo, tuším třicátého října, zprávu TASu, že odvolává z lidově-demokratických států své poradce, kteří se tam prý neosvědčili.

Právě toto vyvolalo moji obrovskou euforii a i když západní mocnosti ostentativně odvrátily svůj zrak od střední Evropy směrem k Egyptu, bylo možné věřit, že síla maďarského povstání vedeného Imre Nagyem a slovně podporovaného prezidentem Titem přiměje nejisté sovětské vedení k ústupu z těchto krajů. Jenže pak se muselo něco stát, co náhle situaci zvrátilo a dalo Sovětskému svazu impuls k ozbrojenému zákroku.

O několik týdnů později jsem četl v jednom západoněmeckém časopise článek, jehož pravdivost nebyla nikdy potvrzena, ale který by ten sovětský obrat mohl vysvětlit. Podle něho se prý Tito sám vylekal takzvané maďarské kontrarevoluce, která by se snadno mohla převalit přes hranice a ohrozit i jeho umírněný komunismus. Takže měl k sobě na ostrov Brioni pozvat Chruščova a Mikojana a ujistit je, že proti jejich eventuální intervenci v Budapešti nic nepodnikne. Měl snad prý jen zájem, aby byl ochráněn Imre Nagy.

Opakuji, tyto zprávy nebyly nikdy potvrzeny nějakými dokumenty, ale potvrzeným faktem je, že ihned po sovětském zásahu promluvil Tito ve městě Pula a skutečně proti němu nic nenamítal. Dalším historickým faktem je, že Imre Nagy se uchýlil právě na jugoslávské velvyslanectví v Budapešti, ale na rozdíl od kardinála Minczentyho, který se skutečně zachránil na ambasádě americké, Nagy byl později od Jugoslávců zřejmě sovětskými tajnými službami unesen do Rumunska a odtud předán nové maďarské vládě k soudu a k popravě.

Takže při pohledu na tu podzimní barevnou nádheru po české a moravské zemi jsem si říkal, proč alespoň ta nesporná historická fakta přinášející před padesáti lety velké naděje i velká zklamání nebyla letos více připomenuta. Musím říci, že právě takovéto a podobné úvahy s velmi širokým záběrem nejen historickým, ale i kulturním, bez probírání nejžhavějších politických aktualit s jepičím životem ovládly naše besedy v Klatovech i v Prostějově. Ale vůbec na prvním místě jsem si připomněl, že v těchto a zaručeně i v mnoha jiných městech žijí stále stejně obětaví organizátoři společenského a kulturního života, jaké jsem poznával před třiceti a více lety, když jsem v krajích a okresech organizoval koncerty vážné hudby.

Manželé Kosovi v Klatovech a pan inženýr Karel Tabery, Jan Přidal či paní Bajgarová v Prostějově dokáží pro povznesení svých měst pracovat do úmoru. A v příslušných sálech je to pak znát. V Klatovech bylo mé povídání s neuvěřitelnou pohotovostí podmalováváno hudbou, o níž jsem právě mluvil. V Prostějově se dvojice v krojích naučila dlouhou báseň sepsanou na mou počest a po uvítání chlebem a solí pak početné posluchačstvo u příležitosti desetiletého výročí položení základního kamene k obnovenému pomníku T. G. Masaryka vyslechlo nové historické poznatky o tomto velkém muži, které možná něco ubírají z jeho legendy, rozhodně však záslužně doplňují jeho lidský a politický obraz, kdy i jako prezident samostatného státu myslel na budoucí federaci svobodných středoevropských národů, k níž se teprve nyní zvolna přibližujeme.

Pochopení, s jakým Prostějovští přijali nové výzkumy o Tomáši Garrigu Masarykovi, k nimž dospěl francouzský historik Alain Soubigou mě inspiruje k tomu, abych i našim posluchačům v předvečer dvacátéhoosmého října doporučil tuto znamenitou knihu vydanou v nakladatelství Paseka s jednoduchým názvem T. G. Masaryk. A já si teď opět v duchu vybavím ty úžasné zážitky z podzemního sálu klatovského HiFi klubu a z nádherně zrenovovaného secesního Národního domu v Prostějově díla tehdy mladého Stanislava Suchardy z roku 1907 a na všechny ty krásné lidi, které jsem v obou městech potkal.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .