Turecko a Kurdové se vracejí ke konfliktu

22. červen 2010

Čtyři mrtví, a mnoho raněných – někteří z nich velmi vážně. Tato bilance pumového útoku na vojenský autobus je na jednu stranu hrozivá. Ovšem na druhou stranu by mohla být považována za kapku v moři desítek tisíc mrtvých, kteří zemřeli v konfliktu, jehož je atentát u Istanbulu jen malou součástí.

Přinejmenším v Turecku totiž nikdo nepochybuje, že za útokem stojí PKK, Kurdská strana pracujících, tedy teroristická organizace, která bojuje za autonomii Kurdů na jihovýchodě Turecka. Připomeňme, že Kurdové tvoří asi pětinu obyvatel více než sedmdesátimilionového Turecka, a že žijí také v dalších státech oblasti, především v Iráku. PKK vede ozbrojený boj proti tureckému státu už od 80. let, nejdříve za úplnou samostatnost, posléze prý už jen za autonomii a přidělení dalších občanských a kulturních práv této velké menšině.

Pro Turecko však až donedávna kurdský problém oficiálně neexistoval, a téměř jakoby neexistovali ani Kurdové – například v televizi nebo rozhlase až donedávna nesmělo zaznít v kurdštině ani slovo. Během bojů za posledních šestadvacet let zemřelo kolem 40 tisíc lidí, zejména Kurdů, a tak se této organizaci podařilo vnutit tureckým vládám, že cosi jako kurdská otázka skutečně existuje. Sama PKK je však za považována teroristickou organizaci nejen tureckými vládami, bez ohledu na to, zda jde o sekulární nacionalisty, nebo nyní islamisty z AKP, ale i Spojenými státy a Evropskou unií.

Vraťme se však k nejčerstvějšímu vývoji. Základní otázkou není, zda poslední útok spáchali lidé z PKK, ale proč. Vysvětlení připomíná nekonečný, a hlavně jakoby nepřetnutelný řetěz příčin. Ozbrojenci z PKK atentátem nepochybně reagují na obnovenou ofenzívu turecké armády proti pozicím PKK na jihovýchodě Turecka, což znamená porušení dohody o klidu zbraní z loňského roku.

Turci však tvrdí, že na začátku obnovených bojů stojí sami Kurdové. Ti i podle svých vlastních tvrzení zabili jen během prvních dvou červnových týdnů osmačtyřicet tureckých vojáků a sami ztratili dvanáct mužů. Podle turecké vlády naopak od března, kdy byly obnoveny přestřelky, zemřelo 43 vojáků a 120 kurdských ozbrojenců. Tak či onak, Kurdové se skutečně rozhodli obnovit boje. Tvrdí ovšem, že toto příměří vzhledem k údajně destruktivnímu a násilnému postupu tureckého státu ztratilo smysl, a proto se PKK rozhodla zahájit „válku o střední intenzitě“.

Co Kurdové míní oním „destruktivním přístupem turecké vlády“? Když totiž vloni vláda v rukou AKP vyhlásila svou „Kurdskou iniciativu“, hodně tím riskovala. Jakékoli ústupky kurdským požadavkům jsou v turecké společnosti považovány za projev slabosti a couvání před terorismem. Vláda skutečně navrhla některé ústupky, a očekávala, že uvolnění napětí přinese tak viditelné pozitivní plody, jejichž význam převáží i zmíněné vnitropolitické riziko. V tyto vstřícné vládní kroky vkládali obrovské naděje i sami Kurdové. Mezi ústupky byla dokonce i amnestie pro bojovníky PKK, kteří složí zbraně.

Jenže okázalý návrat několika desítek příslušníků PKK z Iráku vloni v říjnu znamenal obrovskou ránu snahám turecké vlády prodat domácímu publiku tento plán jako výhodný. Navrátilci z PKK, označovaní tureckou vládou jako teroristé, byli v kurdských oblastech Turecka přivítáni statisícovými davy jako hrdinové. Na to samozřejmě reagovala sekulární nacionalistická opozice, která jinak nemá mnoho témat, o něž by se mohla opřít. Nacionalisté vyčetli vládě, že se podrobila teroristům, a že oslabila turecký stát. Popularita vlády šla okamžitě dolů. Úřady proto okamžitě zastavily vstřícné kroky, a dokonce uvěznily část amnestovaných Kurdů. Za činy, jako je – údajná – veřejná propagace kurdského terorismu jim hrozí až 20 let vězení.

Vláda také stáhla další ústupky kurdským požadavkům, a tím de facto ukončila pokus nějak se s tureckými Kurdy dohodnout. Příští rok se totiž v Turecku konají parlamentní volby, a AKP hrozí, že by mohla zaznamenat značné ztráty. Nacionalistická sekularistická opozice se totiž po letech šoku s volebních porážek a apatie konečně začala konsolidovat, a její využití nacionalistické karty ve volebním boji se dá očekávat. To se ostatně týká i témat, jako je vášnivá podpora flotily do Gazy a nebo zhrzeného vztahu Turecka vůči Evropské unii, která čím dál jasněji dává najevo, že z přijetí Ankary do Unie asi sejde. Pro vládu je například varující obrovská protivládní demonstrace organizovaná opozicí, svolaná na neděli poté, co se kurdským ozbrojencům podařilo zabít 12 tureckých vojáků operujících v kurdských oblastech. Něco podobného si už nemůže dovolit.

Proto současný premiér Erdogan trousí výroky, podle kterých PKK „totálně zničí“ nebo že „teroristy utopí v jejich vlastní krvi“. Tak jsme bohužel svědky konce nadějné cesty k uklidnění situace, která má hodně co dělat s vnitropolitickými tlaky, vyděračským potenciálem nacionalismu a ne vždy opodstatněným pocitem ohrožení.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.

Spustit audio