Turci před branami EU

Jedná se přitom pouze o deklaraci, skutečné rozhodnutí leží totiž na bedrech šéfů členských zemí - a to v průběhu bruselského summitu koncem tohoto týdne. Právě oni budou ale zcela nepochybně přihlížet k dané deklaraci jako k podstatnému vodítku v nepřehledné změti názorů.

Podívejme se nejprve na průběh samotné debaty a potom si položme otázku, kde je vlastně pes zakopán. Zjednodušeně se dá konstatovat, že velké země unie mají k členství Turecka velmi rezervovaný postoj. Francie, Německo či Itálie by nepochybně daly přednost nějaké podobě zvláštních vztahů a udržely Ankaru v bezpečné vzdálenosti za branami.

Na půdě Evropského parlamentu existují ale samozřejmě také důležité frakce, a tu hlavní představují křesťanští demokraté. Jejich šéf, německý politik Hans-Gert Poettering, varoval před ztrátou evropské identity a doslova prohlásil: "Pokud se Turecko stane členem Evropské unie, rozšíříme se k smrti". On sám ale připouští, že jeho lidovci nejsou jednotní. Takže jejich postoj bude mít váhu jedině když se sjednotí. Mají totiž 268 poslanců z celkových 732.

Jinak je to se socialisty, které vede rovněž Němec Martin Schulz. Ti zastávají názor, že Turecko je potřeba vzít, neboť to, poldle nich, poslouží tamní demokracii a šíření svobody v islámském světě. Schulz doslova řekl: "Pokud se dají zakotvit západní hodnoty v turecké společnosti, vytvoříme Evropskou unii, jež si uvědomí svůj mírový potenciál a bude stabilizovat demokracii v tomto měnícím se regionu".

A tady se dostáváme k podstatné otázce. Každému soudnému poslanci či politikovi je totiž jasné, že Turecko podmínky členství nesplňuje. Nedostatky přitom nejsou jenom v ekonomice či politice, ale hlavně v lidských právech. Utvořily se tedy dva protichůdné názory - podle toho, zda poslanci chápou členství v Evropské unii chápe jako prostředek k šíření demokracie, nebo naopak, zda chápou demokracii jako podmínku členství.

Jinými slovy: jedna skupina poslanců a politiků si myslí, že Turecko by se mělo do unie přijmout, neboť by to prý pomohlo tamní demokracii. Druhá skupina má konzervativní postoj a tvrdí, že Turecko (stejně jako kdokoliv jiný) musí být nejprve skutečně svobodné a demokratické, a potom může vstoupit do unie.

Mohli bychom připomenout, že podobná diskuse se odehrávala před lety, když Rusko žádalo o vstup do Rady Evropy. Každému bylo tehdy jasné, že Moskva podmínky nesplňuje, ale převládl názor, že bude lepší ji přece jen přijmout, protože to její křehké demokracii pomůže. S odstupem času se ukázal opak. Rusku nepomohlo a Evropa ještě ztratila jeden z nástrojů, jak mohla motivovat Moskvu k lepšímu chování. Rozpačité mlčení okolo války v Čečensku je toho dokladem.

Pokud se tedy evropští poslanci a představitelé členských států unie rozhodnou dát tento týden vstupním rozhovorům s Tureckem zelenou, zvítězí přesně stejná filosofie. Můžeme samozřejmě zaujmout apologetické stanovisko s tím, že rozhovory mohou trvat dlouho a v konečném důsledku ještě neznamenají otevřenou bránu do unie. Rozhodnutí bude ale učiněno na základě změkčení kritérií, asi jako kdybyste řekli: tenhle žák sice třikrát propadl v sedmé třídě, když ho ale vezmeme na vysokou, možná se začne učit.

Ankara se snaží na poslední chvíli přijmout některé zákony, aby ukázala ochotu k reformám. V pondělí například schválil tamní parlament zákon, který upravuje tresty ve vězeních. Dosavadní kroky mají ale pouze technický charakter. Pro začetí rozhovorů o členství v unii je přitom potřebná změna etická.

Jedna věc je například odložit na neurčito popravu chyceného šéfa kurdského odboje Abduláha Ocalana, a něco jiného je dát Kurdům autonomii. Turci se také například nikdy nepřiznali ke genocidě Arménů v letech 1915 až 1923. Už vůbec se za ni samozřejmě nehodlají omlouvat. A to nemluvíme o skutečnosti, že demokracii na turecký způsob musí čas od času zachraňovat prozápadní armáda, která v lepším případě odstaví problematické politiky za scénou, a v horším případě vyhlásí výjimečný stav.

Říct ale v Bruselu nahlas, že Turecko zatím naneštěstí podmínky pro nastartování rozhovorů nesplňuje, to si žádá velkou kuráž. Ankara o žádných "zvláštních vztazích" nechce slyšet, zajímá ji plné členství. Cesta k němu vede ale přes bolestivou reflexi minulosti i přítomnosti, a přes reformy, jež daleko překračují rámec momentálního snažení. Členství v Evropské unii Turkům samo o sobě totiž svobodu a demokracii nepřinese.