Tunisko se po dvou nedávných sebevražedných atentátech stalo další zemí, která zakázala ženám nosit muslimský nikáb, jenž zahaluje celý obličej kromě očí. Vláda nařízení zdůvodnila bezpečnostními obavami. Ženy v nikábu teď nesmí vstoupit do žádné úřední budovy, takže ho v podstatě nemohou nosit vůbec.
Informuje o tom americký deník Washington Post.
Podle listu zákaz nepochybně vyvolá kritiku. Připomíná omezení zahalování žen v zemi za dvou autoritářských režimů, které se také odvolávaly na bezpečnost. Podle řady lidí byl ale tehdy zákaz namířen proti konzervativním muslimkám. Po lidovém povstání v roce 2011 a svržení prezidenta Zína Abidína bin Alího tak mnoho Tunisanek začalo nikáb nosit.
Před sedmi lety smetly spontánní protesty na Blízkém východě režimy v Tunisku a Egyptě, otřásly konzervativními režimy v Perském zálivu a zažehly občanské války v Libyi, Jemenu a Sýrii, připomíná zahraniční komentátor britského deníku The Times Michael Binyon.
Oba nedávné sebevražedné útoky na vrcholu turistické sezony, které zabily dva lidi a několik dalších zranily, vyvolaly v této relativně klidné severoafrické zemi strach a paniku.
Přihlásil se k nim takzvaný Islámský stát. Jejich údajný pachatel byl minulé úterý zabit při pronásledování, když mu explodovaly výbušniny, které měl u sebe.
Tunisko se svým zákazem připojilo k rostoucímu seznamu zemí, které zakázaly oděv zahalující celé tělo kvůli obavám, že se pod ním dají ukrýt zbraně nebo výbušniny k teroristickým útokům.
Srí Lanka zakázala nikáb po smrtonosných atentátech o letošních Velikonocích. V roce 2015 vydal stejné opatření Kamerun poté, co se v zemi odpálily dvě zahalené ženy a zabily třináct lidí. A Alžírsko vloni zakázalo ženám nosit nikáb do práce.
Tuniská vláda se pokusila muslimský závoj omezit už v roce 2014, ale nakonec to neudělala. Dva roky nato, po dvou velkých teroristických útocích v metropoli Tunis a městě Súsa, pak příslušný zákon navrhl parlament, ale nikdy ho nepřijal.
Tunisko je považováno za kolébku arabského jara. Od revoluce před osmi lety se snaží udržet stabilitu a nezastavit přechod k demokracii. Roste však nezaměstnanost mezi mladými lidmi a zemi ohrožuje terorismus.
Muslimky žijící v některých evropských zemích nemají dovoleno si na veřejnosti zahalovat tvář, naposledy se k zákazu přidalo Dánsko. Dávalo by smysl prosadit podobný zákaz také v České republice?
Právě z Tuniska odjelo nejvíc mladíků na světě na Blízký východ a vstoupilo do řad samozvaného Islámského státu. Vládě teď dělá velké starosti představa, že se tito bojovníci začnou vracet domů.
Země, které zákaz nošení nikábu uzákonily, jej zdůvodňují nutností vidět ženám do tváře, aby je bylo možné identifikovat. Kritikové ho zase označují za náboženskou diskriminaci ze strany státu a omezování svobody projevu.
Podobné zákazy pak vyvolávají v Evropě a na Blízkém východě širší debatu o tom, jakou roli mají vlády hrát v otázce náboženství. Zahalování obličeje nebo vlasů zakázaly i některé evropské země, které se chlubí svou sekulární orientací.
Řada muslimů a lidskoprávních organizací odsuzuje například zákaz muslimských plavek zvaných burkini ve Francii nebo nikábu v Dánsku jako islamofobii. Evropské koloniální síly v arabském světě kdysi považovaly muslimský závoj za známku společenské zaostalosti, a ospravedlňovaly tak kolonialismus.
Zahalování a jeho zákazy mají zvlášť bohatou historii právě v Tunisku, zemi s muslimskou většinou a silným islamistickým, ale i sekulárním hnutím. Sekularismus zavedl zakladatel samostatného státu Habíb Burgiba hned po získání nezávislosti na Francii v roce 1956, a místní ženy tak nesměly na ulici nosit závoj.
Kdo pamatuje poměry v našem školství z let naštěstí dávno minulých, jistě si snadno vybaví, že kupříkladu děti z katolických rodin, nosící na krku křížek, mívaly trvalé potíže s pedagogy. Zatímco tamtéž uvázaný pionýrský šátek byl naopak žádaný.
V roce 1981 přijalo Tunisko zákon, který ženám zakazoval nikáb i šátek na hlavě na veřejnosti. Za jeho porušení mohla být žena i zatčena.
Zvlášť nesmlouvavý byl v této otázce prezident bin Alí, který nastoupil do úřadu v roce 1987. Ženy, které závoj nosily, musely opustit zaměstnání ve školách i státních úřadech a hlásit se pravidelně na policii.
Tuniská vláda tvrdila, že zákazem zahalování podporuje práva žen. Podle odborníků ale byl skutečným cílem boj proti islamistům, kteří byli za vlády bin Alího největší a nejutlačovanější politickou opoziční skupinou.
Po revoluci v roce 2011 se dostala k moci vláda vedená islamisty a pravidla oblékání se zmírnila. I když je pořád v platnosti zákon z roku 1981, svoboda nosit, co žena chce, byla stále větší a mnohé si začaly i zakrývat hlavu.
Nikáb je v zemi dodnes dost neoblíbený – průzkum amerického Pewova výzkumného střediska z roku 2014 zjistil, že 57 % Tunisanek považuje za nejvhodnější ženský oděv méně omezující hidžáb a pouze dvě procenta soudí, že žena by měla nosit nikáb, uvádí Washington Post.
Václav Žmolík, moderátor
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
