Ondřej Konrád: Spor o hidžáb. Šátek je v tom nevinně

A když odhlédneme od náboženského symbolu na straně jedné a demonstrace příslušnosti k organizaci mající jasný politický kontext na straně druhé, pak stačí připomenout, co zažívali kupříkladu chlapci mající v letech šedesátých delší vlasy.

Pisatele této poznámky kupříkladu kvůli nim vysloveně perzekvovali: dostával jsem ředitelské důtky a ponižujícím způsobem mne samotná soudružka ředitelka opakovaně vnucovala tři koruny na holiče (to byla tehdejší běžná taxa za ostříhání), vždy s poznámkou, že rodiče zřejmě takovou částku k řádné úpravě mého zevnějšku nemají.

Do jisté míry to připomíná případ somálské dívky, jíž ředitelka zdravotnické školy zakazovala nosit na hlavě při vyučování hidžáb, tedy pouhý šátek a nikoli obličej zcela zahalující burku nebo nikáb, na což dívka, ať už z rozhodnutí vlastního, nebo její rodiny, školu opustila. Následně se jí pak zastala ochránkyně veřejných práv a to kauzu přirozeně rozvířilo.

Ať se vede debata

Bohužel se však nezačala vést obecná debata na dané téma, totiž zda je možné do škol nosit náboženské symboly a pak také, do jaké míry za něj lze hidžáb vůbec považovat. Zcela jinou věcí pak je, jestli ona dívka byla skutečně diskriminována v přístupu ke vzdělání a svobodné volbě povolání a vedle omluvy se jí má dostat i finanční kompenzace.

Soud o hidžáb.|foto: Martin Svozílek

To soud nyní neuznal, protože se nedoložilo, že slečna Ahmednuurová splnila předpoklady pro studium, totiž že by předložila před zahájením školního roku doklad o legálním pobytu v České republice. A o verdikt také v zásadě nejde. Nýbrž o věc samotnou – je obyčejný šátek, velmi podobný těm, které nosí třeba křesťanky na českém venkově, ve škole přípustný (a v oné zdravotnické ne při praktikách na operačním sále, ale v běžných učebnách), či nikoliv. A pokud není, jaké by k tomu měly být důvody.

Zda nejde pouze o zvýšenou citlivost na součást oblečení, vnímanou jako hlášení se k víře, jíž někteří lidé u nás striktně odmítají. Což se do jisté míry ukázalo, když k soudu kupříkladu přišli pánové Konvička a Sládek. Samotný šátek, běžná součást jistých kulturních návyků, se ale přece jeví nevinně, není zřejmé, proč by měl komukoli vadit. Ale jak řečeno, nechť se o tom vede široká diskuse.

Pokud česká společnost dojde k závěru, že šátky do školy nepatří, což by se ovšem muselo týkat pak i oněch křížků, nebo třeba šesticípé židovské hvězdy, bude to jasné. Kauza, která se možná ještě vrátí případným odvoláním, je pro to dobrou příležitostí. Momentálně se jí částečně chopili lidé netající se svými politickými ambicemi. Které s věcí samou nijak nesouvisí.