Třináct let bez svobody. Za nic. Příběh údajného vyzvědače Josefa Römera

Bývalý vězeň Josef Römer.
Bývalý vězeň Josef Römer.

Když se 17. listopadu 1989 začala hroutit komunistická vláda a tuzemský totalitní systém, byl Josef Römer ve vězení ve Valdicích.

Dostal se tam, aniž by cokoli provedl, věznili ho téměř 13 let. Jeho případ patří k nejotřesnějším příkladům politické perzekuce v normalizačním Československu – je vysoce výmluvnou zprávou o povaze tehdejšího státního zřízení.

Josef Römer se narodil 7. října 1955 ve Zlíně (přejmenovaném v letech 1949-1990 na Gottwaldov), část dětství prožil v jižních Čechách, kam se rodiče přestěhovali za prací. Domů se vrátili v roce 1963: otec začal učit na odborném učilišti podniku Rudý říjen (dnešní Barum), matka získala zaměstnání v národním podniku Svit, odkud ji – podle synových vzpomínek – vyhodili na začátku normalizace, protože projevovala nesouhlas se sovětskou okupací.

Chovatel koní

Josef měl rád koně, jezdil v tělovýchovné jednotě a po 9. třídě absolvoval zemědělskou školu v Kladrubech. Dva roky pak pracoval jako chovatel. Aby se vyhnul dvouleté povinné vojenské službě, nastoupil do pražského podniku Inženýrské a průmyslové stavby (IPS) a podílel se na výstavbě ďáblického sídliště (vojnu měl mít v takovém případě pouze pětiměsíční).

Zlín, v letech 1949-1990 Gottwaldov

Už když dospíval, oblíbil si západní rockovou hudbu, poslouchal zahraniční rozhlas, v Kladrubech spolupořádal diskotéky, to ještě pod záštitou SSM. V Praze začal chodit na hudební burzy, naučil se na bicí, hrál v kapele. Říká, že právě tehdy, v první polovině 70. let, si začal plně uvědomovat, že žije v nesvobodné zemi a že život za zadrátovanými hranicemi (tj. v kapitalistické cizině) vypadá zcela jinak, než jak ho vykresluje komunistická propaganda.

Říkali mi, že se to smí

V Praze začal také navštěvovat knihovnu amerického velvyslanectví, kde byly volně přístupné knihy a časopisy.

Učil se anglicky, v roce 1976 se seznámil s tehdejším velvyslancem Thomasem R. Byrnem a jeho tajemníky: „Čechů jako já tam chodilo víc, ale asi jsem byl jediný, kdo docházel pravidelně. Zjišťoval jsem si, jestli se to smí. Jestli to není nějak postižitelné. Řekli mi, že ano, že se to smí. Že to není nic proti ničemu. I když tam hlídkovalo SNB a fotili mě a jednou mě dokonce i lustrovali, nikdy jsem neměl problém.“ Návštěvy na ambasádě pro něj představovaly jednu z mála možností, jak být v kontaktu se svobodným světem, cizím jazykem a kulturou. Kamarádům a známým nosil z velvyslanectví letáky s programem Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky.

Začal tehdy přemýšlet o emigraci. Našel si práci na pražském ruzyňském letišti – a plán útěku z komunistického Československa záhy získal jasnější obrysy. Při nakládání zavazadel totiž zjistil, že by pro něj jako pro zaměstnance mohlo být poměrně snadné ukrýt se v zavazadlovém prostoru letadla. Myslel to vážně, svěřil se matce – a také několika kamarádům, což se později ukázalo jako zásadní chyba.

Přiznávat se nemusíš – my z tebe vymlátíme, co bude třeba

Dne 1. ledna 1977 bylo v zahraničním tisku zveřejněno Prohlášení Charty 77, na které komunistický aparát zareagoval masivní kampaní a rozsáhlou šikanou signatářů. Vrcholem tzv. anticharty byla shromáždění v Národním divadle a v Divadle hudby, kde českoslovenští umělci vyjadřovali podporu KSČ, demonstrativně odsuzovali občanskou opozici, kampaň však běžela dlouhé dny ve všech sdělovacích prostředcích a odsuzující schůze se konaly též v úřadech, institucích, podnicích. Text Charty 77 nebyl v oficiálních novinách a časopisech zveřejněn – bylo zřejmé, že by mu lidé dali zapravdu.

Charta 77 (ilustrační foto)

Dne 26. ledna 1977 byla uspořádána schůze v Josefově zaměstnání: „Odborová organizace na letišti v Ruzyni udělala shromáždění všech zaměstnanců, kteří měli Chartu povinně odsoudit. Jako jediný jsem vstal a řekl, ať nám tedy ten text nejdřív přečtou. Že přece nebudeme veřejně odsuzovat něco, co neznáme. Vyhnali mě ven, že jsem jeden z buřičů - a druhý den ráno už na mne čekali estébáci u vchodu do práce.“

Příslušníci Státní bezpečnosti odvezli Josefa Römera na vyšetřovnu do Bartolomějské. Hned jak se za ním zavřely dveře z ulice, byl zbit. Čtyři dny zůstal v cele předběžného zadržení a poté ho převezli do vazby ve vězení v Ruzyni. Dva měsíce odolával nátlaku, ale to nejhorší měl teprve před sebou. Ve chvíli, kdy vyšetřování převzal major StB Mikuláš Tita, byl Josef znovu pravidelně mlácen a přivazován k topení.

Výslechy se opakovaly, a při nich ujištění, že je naprosto lhostejné, zda bude či nebude vypovídat, protože StB z něj beztak vytluče, co bude k vykonstruovanému procesu zapotřebí. Zkraje byl na samotce, pak mu na celu nasadili provokatéra. Josef se s ním pohádal, a skončil zase sám: „Hlavou vám běží různé myšlenky a člověk si říká, že musí vydržet. Ze začátku jsem si myslel, že jsem přece nic neudělal, tak se mi nemůže nic moc stát. Že se to musí vysvětlit. Že to po dvou měsících musí prokurátor ukončit. Jenže když mi vazbu poněkolikáté prodloužil, propadal jsem už zoufalství.“

Státní bezpečnost vyrobila vykonstruovaný proces. Josef Römer nebyl veřejně známý člověk, o jeho uvěznění se nevědělo, zůstal ve vazbě dva a půl roku. Poté proběhly dva soudy: jeden civilní, týkající se přípravy na opuštění republiky, při němž měl Josef navíc „ohrozit letový provoz“ (nedovolený odchod ze země byl trestným činem); druhý vojenský, který zkoumal údajné prozrazení vojenského tajemství. Nakonec k tomu přibylo ještě obvinění z vyzvědačství kvůli stykům s diplomaty z pražské ambasády USA. Josef Römer byl nakonec odsouzen k úhrnným 13 letům odnětí svobody, aniž by cokoli spáchal.

Galeje ve Valdicích

Do věznice ve Valdicích se dostal ve 24 letech. Často se říká, že člověk v kriminále „seděl“, což je velmi zavádějící, protože i za normalizace vězňové tvrdě dřeli. Josefa zařadili na práci pro železnobrodskou sklárnu. V hale, tzv. mačkárně, kde stálo několik tavících pecí, se z nahřívaných skleněných tyčí lisovaly korálky: „Žádná klimatizace, jen zamřížované průduchy ve střeše. V létě tam bylo naprosto k nevydržení. Jak jste se potil, tak jste hned vyschl. Všechno bylo bílé od soli. A kvůli horku tam také pár lidí zemřelo.“ Vydržel pět let, pak se kvůli dýchacím potížím dostal na montáž elektrických zásuvek.

Nesnesitelná však nebyla jen práce, ale také čas, trávený na přeplněných celách. Josef tu svou sdílel s dalšími 20 spoluvězni, většinou recidivisty, s nimiž se naučil vycházet jen díky vysoké sebekontrole. Podobně jako na vojně byl každý nově příchozí vystaven šikaně z řad „mazáků“. Josef si po čase získal respekt například tím, že vězňům pomáhal s vyřizováním žádostí o odvolání a odpuštění trestu. Ujal se i některých nově příchozích, odsouzených z politických důvodů – například Ondřeje Stavinohy, který se do Valdic dostal za to, že na protest proti sovětské okupaci vyhodil do vzduchu sochu Klementa Gottwalda v Příbrami.

Ve Valdickém vězení nebylo možné navazovat přátelské vztahy (i proto, že dozorci uvězněné oddělovali, jakmile poznali, že mezi nimi vzniká porozumění). Přesto k sobě někteří lidé inklinovali: díky sympatizujícím známým, kteří měli přístup do knihovny pro vězně i pro ostrahu, se Josef například dostal k pracovním směrnicím a přesvědčil se, že vedení věznice s odsouzenými zachází svévolně a nedodržuje předepsané pracovní podmínky.

věznice Valdice

„Zjistil jsem, že podmínky, ve kterých pracujeme, jsou v rozporu se zákonem a podal jsem na věznici  žalobu u okresního soudu v Novém Jičíně. Dopadlo to samozřejmě tak, jak to dopadnout muselo – soud to zamítl. A začali se po mně vozit bachaři i civilní zaměstnanci z provozu. Už jsem pak nevěděl, co dělat, tak jsem napsal dopis vyššímu vojenskému prokurátorovi – tomu, který na mě sestavil žalobu a dostal mě do vězení –, aby přijel, že se k něčemu chci přiznat. Tak on tedy velmi rychle a rád přijel a vyslechl si ode mě, že mě chtějí zabít, že tam jsou takové podmínky, že se to nedá přežít.“

Stížnosti neměly úspěch, snad jen dílčí. Například zdravotní sestra, na níž si Josef Römer stěžoval, protože mu zabavila brýle, byla usvědčena a dostala jakýsi mírný kázeňský trest. Její manžel byl ale dozorce – a začal se Josefovi mstít.

Věřil jsem tomu, že nastanou lepší časy

Josef Römer se ve vězení podle všeho choval statečně a příkladně: nesnažil se zkrátit si trest donašečstvím a horlivou spoluprací, lidem neškodil, ale naopak pomáhal.

Josef Römer

Neměl naději, že by ho z Valdic předčasně propustili (ačkoli se o jeho případ postupně zajímalo víc a víc lidí, včetně disidentského Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných).

Trest mu „zmírnil“ teprve pád komunismu, a to o pouhé tři týdny. Vězení opustil 3. ledna 1990, krátce po amnestii, kterou udělil nový prezident Václav Havel. Před budovou věznice na něj čekala matka a lidé z Občanského fóra ze Zlína: „Přivezli mě na OF, a pochopil jsem, že jsem mezi lidmi, kteří mají stejné smýšlení, stejné vize svobody a představy o budoucím uspořádání státu. Cítil jsem se mezi svými. Ti lidé mi v té době hodně pomohli.“ Že je svobodný si prý plně uvědomil až při první cestě za hranice, do Vídně.

„Naučil jsem se ve vězení přemýšlet, odolávat, bránit se nespravedlnosti. A nejen komunisté v parlamentu, ale opravdu nikdo mi nemůže namluvit, jak to bylo za komunistického režimu hezké,“ říká Josef Römer na konci rozhovoru pro Paměť národa a Český rozhlas Plus. Více se o jeho osudu dozvíte z rozhlasových Příběhů 20. století.