„Atentát“ na protest proti sovětské okupaci. Příběh dělníka Ondřeje Stavinohy

Ondřej Stavinoha jako sedmnáctiletý (1972)
Ondřej Stavinoha jako sedmnáctiletý (1972)

Na náměstí Velké říjnové socialistické revoluce ve středočeském městě Příbrami stála kdysi socha Klementa Gottwalda, hlavního strůjce komunistického převratu v Československu, budovatele totalitního systému, „prvního dělnického prezidenta“.

Ondřej Stavinoha s ochočenou strakou (1990)

Před půlnocí 23. srpna 1978 přišel k soše Ondřej Stavinoha a umístil na ni trhavinu: „Bronzový Gottwald měřil dva metry šedesát… Dal jsem mu to mezi nohy, k tomu dvanáctivteřinový odpalník-zpožďovač, odpálil jsem to plochou baterkou. A utíkal jsem.“

Stavinohův „atentát“ byl politicky motivovaný: Československo už deset let okupovala sovětská armáda, Gottwald symbolizoval teror, nesvobodu, podřízenost Moskvě. Rasantní protest neprovedl „agent imperialismu“ či „reakční živel“, jimiž obyvatelstvo strašila propaganda, nýbrž muž z lidu – horník, zástupce nejvyzdvihovanější profese.

Říkal jsem si: Já vám dám!

Ondřej Stavinoha se narodil 14. června 1955 v dělnické rodině ve Znojmě. Do učení nastoupil v Rýmařově (obor zemědělec-mechanizátor), po škole dělal chvíli traktoristu, pak narukoval na povinnou vojnu, z které odešel do příbramských uranových dolů.

Ondřej Stavinoha s maminkou a sestrou na konci 50. let

Pracoval na šachtě, nijak zvlášť mu to nevadilo, na dřinu byl zvyklý. Když se blížilo 10. výročí okupace Československa (začala 21. srpna 1968), zrál v Ondřejovi Stavinohovi pocit, že je třeba dát najevo nesouhlas s politickou situací. Příčilo se mu, že okupační armáda je oslavovaná, štvala ho sebejistota komunistického aparátu, všudypřítomní esenbáci a milicionáři.

Navíc zrovna chodil s dívkou, jejíž nevlastní otec sloužil u SNB: „Pořád prohlašoval: ,Letos, při výročí, se nic dít nebude, žádné protesty, všechno máme obšancovaný!‘ Lezlo mi to na nervy. Ve stejné době pořádali esenbáci v Příbrami manévry, obcházeli hospody, buzerovali nás, když měl třeba někdo na bundě našitou americkou vlaku, strhli mu ji z rukávu. Každodenní šikana. Tak jsem si říkal: Já vám dám!“

Jak se v nesvobodném režimu vyslovit proti okupaci a dát najevo, že všichni se nesmířili s ponížením? Ondřej o tom mluvil s kamarádem ze šachty Františkem Polákem. Nejdřív chtěli protestovat mlčky, chodit třeba v den výročí po městě v černém pohřebním oblečení, ale ten nápad zavrhli, s tím, že by si takové věci nikdo nevšiml. A tak Stavinoha vymyslel, že zaprotestuje nepřehlédnutelně, že vyhodí do vzduchu symbol bolševického režimu – bronzovou sochu Klementa Gottwalda.

O desítky let později vzpomínal: „Ze šachty jsem vytáhl asi kilo trhaviny na lámání skály, což tenkrát bez obtíží šlo. Trhavina se fasovala, ale nikdy jsme ji nespotřebovali úplně, po odpalech vždycky něco zbylo.“ Výbušniny ukryl v posteli na ubytovně a s Polákem se dohodli, že 21. srpna 1978 půjdou v noci na příbramské náměstí a odpálí sochu. Zdálo se jim ale, že trhavina nebude stačit, a tak do plánu zasvětili známého z hornické ubytovny Jaroslava Týsla, který opatřil ještě další výbušninu.

Poponeslo mě to kousek dopředu

Akce nevyšla podle plánu, protože 21. srpna se Polák a Stavinoha kvůli policejním hlídkám na náměstí nedostali. Ondřej se ale nechtěl vzdát. Na místo se tedy znovu vydali kolem půlnoci 23. srpna.

Ondřej Stavinoha na vojně v roce 1975

Ondřej dal na sochu trhavinu a utíkal pryč: „Doběhl jsem ke kašně, ozvala se detonace, že mně to poponeslo kousek dopředu. V té ráně jsem se otočil a vidím, jak Gottwald padá k zemi. Současně se vysypala skla, okna i výlohy, tak jsem si pomyslel: Tohle jsem přehnal! (…)  Jak jsem později zjistil, ten výbuch sochu roztrhl v rozkroku, a pokud se pamatuju, utrhl Gottwaldovi pravou nohu. Nakonec jsem všechny škody zaplatil, včetně opravy Gottwalda.“

Záhy po výbuchu dorazili na příbramské náměstí řadoví policisté i důstojníci Státní bezpečnosti a začala se chystat mimořádná opatření. Ráno zahájila Okresní správa Sboru národní bezpečnosti trestní stíhání pro trestný čin obecného ohrožení, celé jedno patro v sídle příbramské policie obsadili pražští estébáci.

Ondřej Stavinoha s maminkou a sestrou

Když se vyšetřování připravovalo a rozbíhalo, Ondřej Stavinoha s Františkem Polákem už spali na ubytovně. Druhý den odešli jako každé ráno na směnu: „A to už naplno běžela policejní operace, každou chvíli hlásil rozhlas, aby se na SNB dostavil každý, kdo něco podezřelého viděl… Bylo mi z toho dost ouzko, dokonce jsme s Polákem přemýšleli, jestli nemáme utéct za hranice, ale nevěděli jsme jak.

Ondřej Stavinoha ani František Polák o výbuchu nikomu nic neřekli, ačkoli je prý svrběl jazyk, když poslouchali, jak se horníci v práci o atentátu baví. Na svobodě zůstali sedm dní a policie by zřejmě neměla šanci, kdyby se na služebně VB dobrovolně nepřihlásil Jaroslav Týsl. Měl totiž bez povolení pušku malorážku, dostal strach – a s vědomím, že s výbuchem nemá bezprostředně nic společného, začal vypovídat.

Tak pojď, Ondřeji. Víš, proč jsi tady?

Ondřej Stavinoha

Policisté si pak pro „atentátníky“ přišli v noci přímo do dolu: „Ve dvě v noci se na dobývce objevilo asi pět chlapů v civilu. ,Kterej je Stavinoha? Půjdete s námi.‘ Nechali mě ještě vykoupat a odvezli mě do Příbrami.“

Ondřej věděl, proč si pro něj přišli, ale netušil, jak na něj přišli. Seděl v suterénní kobce, pak si ho vyzvedl vyšetřovatel: „Přišel chlapík v civilu, takový hodný, a říká: ,Tak pojď, Ondřeji. Víš, proč jsi tady?‘ Já odpověděl, že nemám tušení. On povídá, že nemá cenu, abych zapíral. Řekl: ,Víš co, tak já tě nechám rozmyslet.‘ A odešel. Přišel druhý, ten byl zlý: ,Tak Stavinoha, budeš mluvit, nebo nebudeš?! S kým jsi to vyhodil?!‘ A už to jelo: ruce za opěradlo židle, klepeta, facky: ,Já to z tebe dostanu!‘ Pořád jsem se ptal, o co mu jde, zatloukal jsem, jak to šlo, a říkal si, že to přece nemůžou vědět. Nikdo nás neviděl, s nikým jsme nemluvili. Ale po půlhodině řvaní a fackování přišel zase ten hodnej. A dal mi přečíst Týslovu výpověď.“

Mladý Ondřej Stavinoha

Zapírat dál nemělo smysl - protokol, který Ondřej četl, obsahoval detaily, které mohli znát jen jeho kamarádi. Vyšetřovatelům se přiznal, podepsal výpověď a odvezli ho do Prahy-Ruzyně do vazby. Vzpomíná, že s ním tenkrát jelo několik esenbáckých aut, která celou cestu houkala, „jako by převážela masového vraha…“

Soud zasedal ve dnech 22. až 26. ledna 1979. „Nejdřív jsme šli ke Krajskému soudu v Praze… Dostal jsem devět let s tím, že musím zaplatit veškerou škodu, která jen na soše dělala asi 140 tisíc… Devět let bylo moc … Tehdy byla soudní síň narvaná lidmi, četli tam, že Národní výbor v Příbrami žádá exemplární potrestání, ale pak se zase přihlásil můj předák ze šachty, který žádal zmírnění trestu, že se za mě parta zaručuje…

Hned na místě jsem se proti rozsudku odvolal a věc šla asi po měsíci před Nejvyšší soud. Trest mi nesnížili, akorát rozhodli, že malou část škody zaplatí Franta Polák…. Takže když to shrnu, já měl devět let, Polák dostal sedm a Jaroslav Týsl dostal rok.“

Kriminál, to je strašný stereotyp

Krátce po soudu byl Ondřej deportován do věznice ve Valdicích. Neměl tušení, co ho čeká, a vzpomíná, že po příjezdu propadal zoufalství. Naštěstí o něm už vědělo několik dalších politických vězňů, kteří zařídili jeho umístění na svou celu a seznámili ho s životem za mřížemi.

Ondřej Stavinoha se sestrou (vlevo), švagrem (vpravo) a maminkou (2010)

Jako první se o něj postaral Josef Römer, odsouzený za údajnou špionáž: „Když jsem přišel ve Valdicích na cimru, kde žilo třicet nebo pětatřicet chlapů, dal mi základní ,školení´, na toho a toho si dej pozor, s tímhle si nic nezačínej.“ Ondřej Stavinoha pak pracoval ve valdické věznici „na skle“ – mačkal na stroji korálky, vyráběl kuličky: „A jednou se za mým strojem objevil takový nadupaný chlapík, a povídá: ,Ty budeš dělat na mě!´ Kuličky a korálky jsem dělal ze skleněných tyčí, byly to metrové tyče, vždycky se rozžhavily v peci, z konce té tyče odtékalo sklo. Tak jsem jednu tu nažhavenou tyč vytáhl a říkám: ,Jdi odsud nebo ti to vrazím do břicha.´ Přišel ještě jednou nebo dvakrát, ale když viděl, že nepochodí, dal mi pokoj. Ale člověk musel být pořád takhle odhodlaný a ve střehu.“

Ve Valdicích bylo politických vězňů jen pár, většinu osazenstva tvořili lidé odsouzení za kriminální delikty. Ondřej Stavinoha dostal přezdívku Gottwald. Hodně pracoval, protože nečinnost ho prý ničila: „Kriminál, to je strašný stereotyp, jeden den jako druhý, je to nekonečně dlouhé. Pracoval jsem dvanáct hodin denně, takže jsem zase neměl moc času na nějaké depresivní myšlenky.“

Ondřej Stavinoha v současnosti

Asi po měsíci se Ondřej Stavinoha na vycházkovém dvoře setkal s kamarádem a „spoluatentátníkem“ Františkem Polákem. Když po pár letech Poláka propouštěli, říkal mu Ondřej, aby se stavil u Jaroslava Týsla, který je kdysi udal, a za to udání mu „srovnal fasádu“: „Tehdy jsme ještě nevěděli, že Týsl se otrávil plynem. Nevím, proč ani jak se to stalo, ale když Franta přijel, byl už po smrti.“

Časem se Ondřej Stavinoha zapracoval: „Můj výdělek šel přitom z 75 procent na náklady věznění a na úhradu škody, tedy na výlohy za opravu zničeného Gottwalda… Zaplatil jsem to asi po pěti nebo šesti letech.“ V kriminále si „odkroutil“ celý trest, a vzpomíná, že ho tehdy podržely sestra a matka, která jeho odsouzení těžce nesla - rok před koncem trestu poslala prezidentovi Gustávu Husákovi žádost o milost, ale prezident ji zamítl.

Když Ondřej opouštěl bránu Valdic, byla už druhá polovina 80. let. Vyšel na svobodu jen o chvíli dřív, než socha Klementa Gottwalda, kterou srazil výbušninou, navždy zmizela. „Musel jsem si najít práci, protože tehdy byla pracovní povinnost. Tak jsem se sebral a šel jsem do dolů. Nastoupil jsem na uran, na stejnou šachtu, do stejné party.“

Bronzová socha Klementa Gottwalda, kterou odpálil v 70. letech Ondřej Stavinoha (vpravo)

Rok 1989 prožíval Ondřej s radostí, jen litoval, že převrat nepřišel dřív. Po listopadu začal usilovat o zrušení rozsudku. Rehabilitace se vlekla roky, ale dočkal se jí. V souvislosti s atentátem na bronzového Klementa Gottwalda zažil už v době svobody také nepříjemně kuriózní situaci: přišla ho vyšetřovat policie, poté, co v roce 1990 na pražském Staroměstském náměstí vybuchla bomba, která těžce zranila německou turistku a lehce další desítky lidí.

Nakonec jsme se Ondřeje Stavinohy poněkud naivně ptali, jestli mu zkušenost z komunistického vězení něco dala a jak se dnes ohlíží zpátky. Odmlčel se a pak řekl: „Co by mohlo být na kriminále pozitivního? Ztráta času, ztráta všeho. Bylo to nekonečné. Ve vězení, když se dny vlekly, jeden jako druhý, jsem si často říkal: Stálo mi to za to? Ale co člověk nadělá: stalo se, změnit se to nedá. Už je to pryč.“

Ondřej Stavinoha v roce 2016