Třídní boj v ODS

Všechny strany - s výjimkou komunistů - pojednaly volební kampaň jako účtování s tzv. Klausovskou érou polistopadové politiky. Zvlášť bizarně to znělo z úst ČSSD, která přes Klausova záda vystoupala - díky opoziční smlouvě - do Strakovy akademie. Slova o tom, že opoziční smlouva byla špatně, zněla z úst Vladimíra Špidly či Stanislava Grosse, signatářů té smlouvy, obzvlášť pikantně. Nicméně boj proti oposmlouvě byl tématem těch voleb, a to i díky masivní pomoci protiklausovsky naladěných médií. Svůj olej do ohně přilil i Václav Klaus, resp. jeho lidé, kteří po relativně klidné kampani vystoupili týden před volbami s mimořádně hloupým a konec konců nepravdivým heslem Národ volí Klause. Národ chtěl po čtyřech letech vlády ČSSD volit pravici, ale zdaleka ne všichni si ji identifikovali přímo s Klausem, ať už to bylo vinou mediální kampaně nebo chyb nastřádaných během posledních třinácti let, nebo jen prostě určitou únavou a okoukáním.

Volby v roce 2002 ODS prohrála, byť ne tak dramaticky, jak jí mnozí prorokovali. ODS hledala viníka a našla jej - v Klausovi. Období mezi červnem a prosincem 2002 bylo pro Klause i pro ODS velmi trpké. Strana se musela smířit s tím, že otec - zakladatel už nemůže dál stát v jejím čele, a hledal se nástupce. Do volebního kongresu ve Františkových Lázních nastoupili různí kandidáti zastupující rozmanité póly uvnitř ODS. Klausovskou kontinuitu sliboval Petr Nečas. Feminní variantu téhož nabídla Miroslava Němcová. Kandidaturu Martina Římana nebral nikdo příliš vážně. Předsednické ambice Pavla Béma tehdy ještě nebyly na pořadu dne. Jediný kandidát, kterého by na svém místě rád viděl sám Klaus, tedy Vlastimil Tlustý, s ohledem na svou komunistickou minulost kandidaturu odmítl. Kandidátem, který stál nejdál od všeho, co reprezentoval Václav Klaus, byl Mirek Topolánek. A právě proto zvítězil. Pomohla mu silná regionální lobby, zejména ze severních Čech a severní Moravy, a také dohoda se Zahradilovými Pražáky. Dnes si každý z toho kongresu vybaví hlavně zklamanou Klausovu esemesku o falešném a prázdném Topolovi, ale mnohem významnější byl projev Přemysla Sobotky, který zaútočil na Klausovu éru velmi radikálně a připravil tak půdu pro Topolánkův nástup.

Topolánek po svém nástupu do čela ODS musel řešit dvě věci. Dědictví Václava Klause - a jeho první prezidentskou kandidaturu, - a pak roli Vlastimila Tlustého. Ten v té době šéfoval poslanecký klub ODS a platil ve straně za šedou eminenci, bez níž se opravdu důležité věci nedějí. Topolánek musel najít s Tlustým komunikační rovinu, uzavřít jakýsi pakt o neútočení. Šlo totiž o to, že kdyby se nenaučil žít s Tlustým, mohlo by ho to stát předsednickou funkci, tehdy velmi vratkou. V průběhu času se zdálo, že Topolánek s Tlustým nalezli jakýsi modus vivendi. Absolvovali dokonce společné zahraniční cesty do Ameriky a do Asie. Navenek se tvářili jako tým. Uvnitř se to ale vařilo.

Před volbami 2006 nebylo ještě možné Tlustého vynechat. Byl tvůrcem volebního trháku s rovnou daní. Kromě toho byl stále předsedou poslaneckého klubu. Až po volbách, kdy ODS sestavovala vládu, se Topolánkovi konečně vydařil onen ďáblův trylek. Nechal do čela poslaneckého klubu zvolit Petra Tluchoře s tím, že Tlustý bude vytížen prací ministra financí. Topolánek tak opanoval prostředí Sněmovny, které mu tradičně bylo vzdálenější, než jeho domovský Senát. Pak už šlo vše ráz na ráz. Jednobarevná vláda byla předem odsouzena k zániku, což věděli všichni včetně jejích členů. Málokterý z nich si však mohl být více jist, že bude pokračovat i ve vládě koaliční, než právě ministr financí Tlustý. Plyne to z logiky věci. Vítězná strana má právo uplatnit při koaličních jednáních mocenské priority - finance, vnitro, zahraniční politiku. Topolánek se však ministerstva financí vzdal ve prospěch lidovců a jmenovitě Miroslava Kalouska s překvapující lehkostí, skoro se zdálo, že snad i s úlevou. Tímto krokem se totiž zbavil Tlustého. A domníval se, že jednou provždy.

Což se ukázalo jako odhad ne právě realistický. Tlustého spojenci ve Sněmovně sice prořídli, ale pořád ještě dokážou rozkolísat křehkou koaliční rovnováhu a vyvést premiéra z konceptu. Předvedli to v otázce vyrovnání s církvemi, a očekává se, že budou torpédovat vládní podobu daňové reformy, tedy rozpočet na rok 2009. Je to situace do té míry nejistá, že Topolánek už ohlašuje, že neprojde-li rozpočet, může vláda skončit. A rovnou nabízí viníka - Vlastimila Tlustého.

V minulých dnech premiér poskytl dvoustránkový rozhovor Mladé frontě Dnes, kde dominantním tématem je právě Tlustý. Emoce, které tam z Topolánka tryskají, vypovídají o tom, že se Tlustého doopravdy bojí. Proč by jinak stahoval kalhoty tak daleko před brodem? Potíž je v tom, že tón, jímž o svém stranickém kolegovi veřejně mluví, je podobný tónu, jímž naopak Tlustý občas mluví o premiérovi. Je esencí neúcty a nenávisti, chvílemi připomíná projevy funkcionářů komunistické strany, kteří v 50.letech odháněli od koryt a věšeli své nejbližší spolupracovníky a konkurenty. Tehdy bylo nejčastější frází sousloví třídní boj. Něco velmi podobného dnes předvádí ODS.

Je to chyba. Rozhádaná strana nemůže zaujmout voliče, i kdyby se jí naklonění liberální novináři samou agitační aktivitou rozkrájeli. Protože pokud bude někdo dnes volit ODS, bude to činit jako negativní volbu vůči ČSSD a Jiřímu Paroubkovi. A to je motivace velmi vágní. Bude-li ODS dál předvádět, jak se neumí dohodnout ani na základních věcech, může se stát, že znechucení voliči k urnám nepřijdou. A budou to hlasy, které budou chybět ODS, nikoli ČSSD.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .