Tradiční modrotisk by mohl brzy rozšířit seznam světového dědictví UNESCO

„Výroba modrotisku je poměrně složitá procedura, dělají ji mistři barvíři a samotný proces zdobení, pokud se pracuje s formou, vyžaduje preciznost, protože se musí dbát na přesnou návaznost vzoru. Pokud jde o ruční nebo autorskou malbu, záleží na schopnostech autora,“ říká výtvarnice Marie Pešková.

Modrotisk je technika negativního tisku, která spočívá ve vykrytí zvoleného vzoru rezervážní směsí. Ta zabrání proniknutí barvy k textilu. Původně se k obarvení indigem používala zákazníky donesená domácí lněná plátna, ve druhé polovině 19. století lněná a bavlněná plátna přímo z továren. Od konce 18. století pronikal modrotisk do lidových krojů, jeho obliba vzrostla hlavně v 19. století. Pro některé oblasti jako např. Horácko nebo Valašsko se stal typickým materiálem. V 19. století byla modrotiskařská dílna snad v každém malém městečku, ve 20. století jich začalo ubývat, dodnes jsou v Česku v provozu dílny v Olešnici a ve Strážnici.

„Právě proto, že je to náročná technika, která vyžaduje prostor a patřičné podmínky, drží si ji především rodiny, než že by si mohli dovolit se jí věnovat jednotlivci,“ poznamenává výtvarnice. V současnosti jsou v Česku dvě významné rodinné dílny, v Olešnici a ve Strážnici.

Charakteristickou barvu dává modrotisku barvící složka indigo. „Technika má překvapivě pořád svou oblibu, a to nejen u valašských folklórních krojů a podobně. Používá se také v současném designu, nejvíc se užije na bytových doplňcích, jakými jsou ubrusy, prostírání a chňapky. Najdou se ale i výtvarníci, kteří experimentují a vyrábějí celou metráž, ze které pak šijí originální kusy,“ dodává Pešková.