Totalitní věznice produkovaly jen zlomené lidi, kteří se točili v kruhu násilí, říká sociální antropolog Louč

„Zatímco v době komunistického režimu byl převládající přístup, podle kterého má vězeň trpět, nuceně otrocky pracovat a nemít nárok na dodržování lidských práv. A to pak mělo zplodit nového socialistického člověka, který bude mít menší recidivu.“

Vězeň má trpět, nuceně pracovat, což mělo zplodit nového socialistického člověka.
Michal Louč

„Ve skutečnosti to vyústilo v ,produkování‘ zlomených lidí, kteří se točili v kruhu násilí, ze kterého se nemohli dostat… A tento kruh bylo po roce 1989 nutné přetnout i proto, aby se opravdu mohli začít napravovat,“ doplňuje spoluautor knihy Vězení jako zrcadlo společnosti s podtitulem Nerovný souboj vědy, politiky a humanity 1965–1992.

Čtěte také

Lída Rakušanová vzpomíná: Když vyšli političtí vězni ven, museli se divit. V jejich bublině vše zamrzlo

V době komunistické diktatury nebyli vězni velké téma. „Bylo to prostředí společnosti skryté, protože šlo o uzavřený svět sám pro sebe. Nikdo moc nevěděl, co se tam děje. Poprvé to lidi začalo zajímat v době pražského jara, kdy začali psát do novin bývalí vězni z 50. let, a to z Jáchymova a dalších. Publikovali své zážitky a prožitky o tom, čím ve vězení prošli, což způsobilo velký skandál – na což reagovala i veřejnost.“

„Na počátku normalizace byly jejich zážitky zase vyvraceny. Vznikaly dokumenty, články, které dehonestovaly bývalé politické vězně, a opět se z toho stal skrytý svět.“

„V době sametové revoluce a na začátku 90. let pak zas byli lidé překvapeni, možná až šokováni tím, jak věznice fungují. A věřím tomu, že se u nich projevovaly i sympatie směrem k vězněným.“

Současné vězeňství je na okraji zájmů lidí i politiků.
Michal Louč

„I amnestie Václava Havla byla z části motivována právě tím, aby napravila obrovskou tvrdost a brutalitu tehdejšího vězeňství. Milost měla dát odsouzeným možnost nového startu.“

„Zároveň se proměňoval i pohled společnosti, nejvíc v době vzpoury v Leopoldově. Věznici totiž na docela dlouhou dobu ovládli odsouzení a pak ji podpálili. Byly oběti a velké násilí. Následně se náhled změnil a přišel tlak na větší přísnost, menší humanizaci, větší represe za mřížemi. A dnes? Vězeňství je podle mne tam, kde stojí v normální společnosti, tedy na okraji zájmů lidí i politiků.“

Čtěte také

Na Vánoce se nestřílelo, ale zatýkalo, mučilo a zavíralo do korekcí, vzpomínají veteráni a političtí vězni

Michal Louč se spolu s kolegy snaží popsat různé pohledy lidí ve světě za mřížemi – od dozorců po vězně.

„Snažíme se popsat různé pohledy, jako například dozorce, který má pocit, že vězni jsou špatní a je tak oprávněn s nimi zacházet krutým způsobem. Nebo psycholog, který je konformní s režimem, dělal různé ústupky, ale má pocit, že s odsouzenými pracuje humanizujícím způsobem. Také tam máme politického vězně, který tam prokazatelně objektivně trpí a je trestán, šikanován,“ popisuje.

„Všichni aktéři pak stojí vedle sebe a já rozhodně neříkám, že dozorce má či nemá pravdu, ale je pro nás důležité ukázat různé aktéry různé doby v různých rolích,“ uzavírá.

Celé Hovory Naděždy Hávové najdete v audiozáznamu, poslechněte si. Dozvíte se, co znamená kápo, kdo byl king a proč političtí nezapadali.