Na Vánoce se nestřílelo, ale zatýkalo, mučilo a zavíralo do korekcí, vzpomínají veteráni a političtí vězni

25. prosinec 2016

„Narodil se Kristus Pán, radujme se,“ zpívá se ve staročeské husitské koledě z 15. století. O Vánocích zdobíme stromeček, dáváme si vzájemně dárky, zapalujeme svíčky a zpíváme. V ten den nebýváme sami, ale s nejbližšími. Toho zneužívaly represivní složky obou totalitních režimů.

Na Štědrý večer gestapáci a estébáci zatýkali, vyslýchali, mučili, zavírali do izolace v korekcích. Vojáci na východní frontě fasovali vodku do ešusu, zpívali a vzpomínali na své rodiny. V koncentračním táboře, jak vypráví Petr Erben, se stal na jedny Vánoce malý zázrak: na Štědrý den dostal na komandatuře celý bochník chleba. Rozdělil se s deseti přáteli a společně ho snědli na baráku jako nevětší lahůdku.

V komunistických lágrech v 50. letech si vězni zoufali, mnozí propadali depresím, jiní udělali téměř nemožné, aby si v cele ozdobili stromeček a tajně zapálili svíčky, i když jim hrozily vysoké postihy. Nezlomit se v těchto dnech dokázali jen ti nejsilnější.

Koledy v zákopech

Ján Bačík, voják československé jednotky, zažil roku 1944 Štědrý den v zákopu u francouzského přístavu Dunkerque: „Představte si, nikdo ani nevystřelil. Ticho. Úplný klid. Němci byli od nás asi 800 metrů v zákopech. O půlnoci vylezli ze zákopů. Beze zbraní. Zpívali německé koledy. No a naši kluci byli pohotoví hned ke všemu. Tak také vylezli a začali zpívat české koledy. Říkám vám, nepadl jediný výstřel. Nádhera! No a druhý den Němci stříleli jak blázni,“ popisuje Ján Bačík.

Petr Erben v květnu 1940

Michal Kohutič, voják na východní frontě, na ty samé Vánoce fasoval ešus vodky. S přáteli se opili a spali v seníku v jedné vesnici za Duklou. Celou noc je budil nářek rodící maminky: „Maminka stále vzlykala, až nad ránem se narodilo děvčátko. Jeden z nás se šel v noci vymočit. Udělal pět kroků a rána! Byla tam mina. Sbírali jsme ho pomalu ze stromu,“ vypráví Michal Kohutič.

Tatínka viděli naposledy na Vánoce

Příběhy 20. století vypráví i osud ředitele Akciové společnosti pro průmysl cukrovarnický pana Müllera. Po roce 1948 mu komunisté zabavili podnik, nařídili mu dva roky nucených prací, kde těžce onemocněl. Po propuštění chtěl dožít na svém rodném statku se svoji ženou a dcerami.

Jiřina svého tatínka naposledy viděla na Vánoce 1951, když ho přišli zatknout: „První nebo druhý svátek vánoční k nám přijelo asi pět mužů v kožených kabátech a začali prohledávat dům. Všechno přeházeli, hrabali se v mých školních věcech, zkrátka hledali všude. Ptala jsem se jich, co hledají, a oni odpověděli, že vysílačku. Samozřejmě že u nás nic takového nebylo. Nakonec s sebou odvezli tatínka a už jsme ho nikdy neviděli, až v rakvi.“

V posledním dopise jim tatínek rozklepaným písmem psal, že je prosí o odpuštění za komplikace, které rodině způsobil, ptá se, zda jsou všichni zdraví, a jak se dětem daří ve škole. Je to strohý dopis. O další tři měsíce později přišel dopis ještě stručnější – z Národního výboru. Úmrtní list. Cukrovarník Jan Müller zemřel 28. září 1952. Jako příčina smrti se v dokumentech StB uvádí udušení a selhání srdce. Jak to bylo doopravdy, se už asi nikdy nedozvíme.

Miroslav Hampl 1950

Zlomila ho korekce na Vánoce

Miroslav Hampl pracoval po roce 1948 v jáchymovských uranových dolech jako civilní zaměstnanec. Než nastoupil do hornictví, soudruzi ho varovali, že bude mezi samými zločinci: „V krátké době jsem zjistil, že v drtivé většině to nejsou zločinci, ale političtí vězni nepohodlní tehdejšímu zřízení. Proto, když mě některý požádal, abych odnesl dopis, tak to pro mě nebyl žádný problém. Vozil jsem i nějaké jídlo, oblečení, ale hlavně písemnosti,“ vysvětluje pak Hampl, který pomohl jednomu vězni v útěku.

Mnoho lidí o pokusu vědělo. Našel se mezi nimi zrádce, který je udal. Dne 27. listopadu 1953 si pro pana Hampla přišla Státní bezpečnost. Zatčený se rozhodl všechno popřít. U výslechu mu, když seděl na židli, svázali ruce a pěstí ho tloukli do úst. Vyrazili mu dva zuby. Na Vánoce 1953 a Nový rok ho zavřeli na jedenáct dní do malé sklepní vlhké místnosti. V úplné izolaci trpěl hlady, zimou, neustálou tmou: „Tam mě zlomili. Druhého ledna mě vyvedli, tedy vynesli, nemohl jsem jít. Promočený, prokřehlý,“ popisuje Miroslav Hampl, který nakonec vše doznal. U soudu dostal tři roky vězení.

Jak propašovali političtí vězni do kriminálu stromeček? Jak se veselil o Vánocích ve vězení na Borech disident František Stárek zvaný Čuňas s partou zlodějíčků a vrahů? Co se stalo, když na Vánoce 1977 udal autobusák své opilé cestující, kteří nadávali na Gottwalda a Stalina? Poslechněte si Příběhy 20. století.

autor: Mikuláš Kroupa
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.