Topolánkova Mission impossible

28. prosinec 2006

Předseda vlády Mirek Topolánek to opravdu nemá lehké. V jistém slova smyslu se může dokonce cítit jako hrdina známé akční filmové série s názvem Mission impossible.

Jeho úkol vytvořit ve druhém pokusu vládu, která by získala v Poslanecké sněmovně důvěru a zabránila tím návratu sociální demokracii k výkonné moci v mnohém tuto neuskutečnitelnou misi připomíná. Mirek Topolánek si je dobře vědom, že pokud tento druhý pokus promarní, ve třetím to nemusí být on, kdo by rozhodoval o podobě a složení vlády. Tato nesplnitelná mise je tak pro něj zároveň i misí poslední. Pro zdar své mise je pak ochoten ustoupit i v poměrně zásadních věcech.

Asi žádný z polistopadových politiků nestál před tak obtížným úkolem a žádný nebyl pod tak silným tlakem prakticky ze všech stran. Je jasné, že jeho vláda nemůže počítat s opozičními hlasy komunistů, kteří se naopak chtějí pokusit o svolání mimořádné schůze sněmovny, která by doporučila prezidentu aby odebral Topolánkovi tento pokus. To by ovšem znamenalo, že by byl tento druhý pokus promarněn a rázem bychom se ocitli v pokusu třetím, kde by už rozhodovala především sněmovna, na což právě komunisté spoléhají. Tuto jejich aktivitu by možná s chutí využil prezident Klaus, kterému se nelíbí, že Mirek Topolánek zvolil jinou cestu než tu, kterou mu doporučoval on.

Tedy velkou koalici s ČSSD, která by znamenala, podle jeho názoru, stabilní a dlouhodobé řešení a navíc by mu do jisté míry zaručila znovuzvolení. Václava Klause navíc irituje nominace bývalého kancléře Václava Havla Karla Schwarzenberga na post ministra zahraničí a to tím více, že je to kandidát strany Zelených, strany s jejímž předsedou Martinem Bursíkem už léta vede jakousi tichou válku při které neschází z obou stran občasné šťouchance. Schwarzenbergova nominace je tak pro Václava Klause hned dvojitým úderem pod pás a nic nepomůže ani poměrně logicky znějící Klausovo zdůvodnění podle kterého Ministr zahraničí musí "jasně, ostře a z vlastního přesvědčení" hájit zájmy České republiky. Což podle něj osoba Karla Schwarzenberga nezaručuje. Předseda strany zelených Martin Bursík to komentoval poměrně ostře slovy: "Zdá se mi, že pan prezident není po Vánocích v kondici. Jeho čecháčkovství mi už začíná vadit.

Mirek Topolánek však zelené potřebuje, protože na rozdíl od KDU-ČSL představují ve vznikající trojkoalici tu pevnější část, a to i přes jejich mnohdy vyhraněné názory. Je tedy poměrně jasné, že prezidentovi výhrady nevyslyší. Prezident pak na oplátku udělá vše pro to, aby mu jeho misi ještě více ztížil.

Budoucí trojkoaliční vláda se nemůže spolehnout ani na toleranci ze strany poslanců ČSSD, a to ani přes fakt, že Poslanecký klub této strany opustili už dva poslanci a že se proslýchá, že nespokojených poslanců je ve straně více. Stranu zatím pevně ve svých rukou drží Jiří Paroubek, který jistě nezapomene, že Topolánek náhle ukončil pro Paroubka nadějně se vyvíjející jednání o vládě ODS, ČSSD a Lidovců. A aby toho nebylo dost, začínají se ozývat nespokojené hlasy i z vlastních řad. Ti protestují proti tomu, že předseda Topolánek nedokázal dojednat lepší personální obsazení vlády a pustil z ruky klíčová ministerstva financí a místního rozvoje. Podle koaliční dohody by tyto penězovody měly připadnout KDU-ČSL, straně, která si vždycky věděla rady, jak s touto výhodou naložit. Mirek Topolánek však tyto hlasy odmítá slovy, že "Ti, kteří nesouhlasí, chtějí vládu s Jiřím Paroubkem," Vzhledem k výše popsanému se nelze tomuto prohlášení, které připomíná bolševické heslo, kdo nejde s nám jde proti nám, divit.

Kdyby to však bylo takto krystalicky čisté bylo by to poměrně jednoduché, ale právě v případě nespokojených hlasů v ODS tomu tak není. Nespokojené hlasy se dají rozdělit na dvě skupiny, přičemž obě užívají stejných argumentů. Jednu skupinu tvoří poslanci především z pražské ODS se zkušenostmi s velkou koalicí na pražské radnici u kterých by mohlo skutečně platit, že by se jim spojení s Jiřím Paroubkem mohlo zamlouvat. Druhou skupinu pak představují regionální politici ODS, kteří jsou bytostně závislí na přísunu financí z ministerstev, která budou v držení Lidovců, a ti pak budou z pozice strážce státní pokladny rozhodovat o osudu reforem, se kterými plánovaná vláda spojila svůj osud. Podle nich se tak ODS vydala prakticky dobrovolně do rukou KDU-ČSL. Obě skupiny však představují pro Mirka Topolánka problém, nad kterým nejde jen tak klidně mávnout rukou. Také proto Mirek Topolánek tolik spěchal na podpis klíčového dokumentu a sice koaliční smlouvy. To se dnes stalo a Mirek Topolánek učinil první důležitý krok ke splnění své Neuskutečnitelné mise. Ten další ho bude čekat v Poslanecké sněmovně, kde bude hledat podporu pro svou vládu.

Podpis koaliční smlouvy sice eliminoval vliv nespokojenců na proces sestavování vlády, ale rozhodně jejich hlasy neumlčel. A tak budeme možná až do dne, kdy předstoupí vláda před poslance se žádostí o důvěru svědky zajímavého paradoxu. Na jedné straně totiž budou stát nespokojení poslanci ČSSD, kteří budou uvažovat o podpoře vlády proto, aby zabránili spojení své strany s ODS a na druhé budou nespokojení poslanci ODS, kteří budou uvažovat, že vládu nepodpoří, protože chtějí přesný opak, tedy velkou koalici s ČSSD. Který z těchto dvou postojů nakonec převáží, bude jasné až při samotném aktu hlasování o důvěře. Do té doby má Mirek Topolánek čas na řešení své Mission impossible.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .

autor: Milan Bouška
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu