Tony Blair jako Blízkovýchodní vyjednavač

Naštěstí pro svého nástupce Gordona Browna si Tony Blair náplň pro budoucí léta našel, a dá se říci, že si vybral úlohu, která by mohla zabrat více než jeden lidský život. Stane se zvláštním vyslancem mezinárodního společenství pro Blízký východ.

Ještě těsně před svým odchodem z funkce Blair prohlásil, že klíčem k rozřešení zapeklité blízkovýchodní situace je ustavení míru mezi Izraelem a Araby, zejména Palestinci. Blair je také dlouhodobě známý jako zastánce vzniku palestinského státu. Tyto dvě skutečnosti, tedy zhodnocení významu konfliktu a jeho konkrétní vizi, bychom mohli považovat za Blairovo krédo, se kterým do nové pozice nastupuje.

Ale o jakou funkci se jedná? Blair by se měl stát vyslancem takzvaného kvartetu. Jde o jakousi zvláštní koalici o čtyřech členech, OSN, USA, Evropské unie a Ruska. Tato čtyřka se od roku 2003 dlouhodobě schází, snaží se prosadit určitá řešení a vzájemně konzultuje společný postup. Naposledy se tak stalo toto úterý v Jeruzalémě. Jedním z hlavních bodů jednání byla právě nová Blairova úloha.

Donedávna ještě nebylo o této funkci nic známo. Hovořilo se například o údajných Blairových plánech na globální usmiřování křesťanstva s islámem, což nevypadalo jako vhodný projekt pro tohoto ostříleného pragmatika. Jiní komentátoři měli před očima případ Jamese Wolfensohna, amerického diplomata, bývalého šéfa Světové banky, který se soustředil na ekonomické otázky. Wolfensohn tak věřil nutnosti postavit palestinskou ekonomiku na nohy, že do tohoto projektu vložil i své vlastní peníze. Z funkce odešel zklamán po méně než ročním působení.

Už teď je jasné, že Blair nepůjde ani jednou z těchto cest. Je tu ještě další příklad. Několik význačných evropských politiků a diplomatů se v uplynulých letech intenzivně věnovalo konkrétním problémům, jako byla Bosna, nebo třeba Severní Irsko, s nímž měl i Blair co do činění. Úkolem a cílem těchto mezinárodních vyjednavačů bylo přivést strany konfliktu k jednacímu stolu a dovést je ke kompromisu. Nechci posluchače zbytečně napínat, a prozradím, že ani moderování přímých jednání pravděpodobně nebude Blairovým cílem.

Bývalý britský premiér se bude soustředit na institucionální obnovu palestinských struktur, před tím, než by mohla přijít na řadu nějaká palestinsko-izraelská jednání. Dlouhodobým problémem všech těchto dvoustranných rozhovorů byl fakt, že na palestinské straně nebyl dostatečně zodpovědný a legitimní vyjednavač, který by byl ochoten něco slíbit, a pak ještě ručit za své sliby.

Nyní, po červnovém zhroucení palestinské politiky a rozdělení samosprávy na Hamas-stán v Gaze a Fatah-land na Západním břehu, bude Blairova úloha ještě těžší. Ovšem skutečnost, že hodlá začít takříkajíc od základů, je ale nadějná a ukazuje, že se v politice hodně naučil. Konec konců i mír v Severním Irsku je výsledkem dlouhé piplavé práce. Nynější relativní hospodářský rozvoj může být pro Palestince dobrým příkladem.

Vraťme se ale na Blízký východ, kde ostatně Blair bude mít svou kancelář, jednu v Jeruzalémě a druhou někde na Západním břehu. Jak se k jeho nové úloze staví samy politické síly, se kterými by měl jednat?

Nejjednodušší bude mít úlohu s Izraelci, a to přesto, že Blairovy představy by patřily někam na levici izraelské strany práce. Pravicový předseda vlády Ehud Olmert Blairovu misi přivítal, a označil ho za dlouhodobého příznivce Izraele. To je do jisté míry pravda. Tak je ostatně vnímán i v arabském světě, který bude pro Blaira neméně důležitým partnerem.

Blair je v očích arabských médií především člověk, který je úzce spjatý s Georgem Bushem a invazí do Iráku, kterou mnozí Arabové vnímají velmi negativně jako imperialistický zásah do vlastních záležitostí. V Libanonu si také pamatují, že Blair byl vloni proti předčasnému vyhlášení příměří v době války Izraele s Hizballáhem, chtěje poskytnout izraelské armádě čas na zdecimování této teroristické organizace. Také mluvčí palestinského hnutí Hamás se vyjádřil v tom smyslu, že jeho lid nemá s Blairem dobré zkušenosti. O Teheránu ani nemluvě - tam je Británie dlouhodobě snad ještě hůře zapsána než Amerika, a v tomto smyslu se vyjadřují jak politici tak i média.

O poznání měně negativní je ovšem postoj mnoha příslušníků arabských elit, kteří si Blaira váží. Mimo jiné na něm oceňují jasné a neuhýbavé stanovisko. S čelnými představiteli Egypta, Jordánska a států Perského zálivu, zejména Saúdské Arábie má dlouhodobé osobní styky. Nedávno se například pokusil zabránit vyšetřování úplatků jednomu saúdskému princi, který měl obdržet od jisté firmy vyrábějící stíhačky.

Blair ostatně není tak proti-arabský, jak ho mnozí jeho odpůrci líčí. Například co se týče palestinských záležitostí, dlouhodobě prosazuje takzvané dvou-státní řešení, tedy vytvoření nezávislého palestinského státu. To až relativně donedávna zdaleka nepatřilo k západnímu mainstreamu. Blair také až do ztroskotání campdavidských mírových jednání v roce 2000 podporoval Jásira Arafata. Své osobní naděje do něj vkládá i předseda palestinské samosprávy Mahmúd Abbás.

Je zvláštní, že možná ještě větší skepsi než v Orientu Blair musel a ještě bude muset čelit v Evropě. Jeho obsazení do exklusivní funkce prosazovala americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová, a v menší míře i Bílý dům. Velmi chladně se k Blairovi naopak stavěli Rusové. Blair měl v posledních měsících velmi špatné vztahy s Moskvou kvůli vraždě bývalého ruského agenta Litviněnka v Londýně. Rusové nakonec Blairovo jmenování nezablokovali, ale v jeho složité úloze ho asi ani příliš nepodpoří.

Ještě méně potěšitelný je postoj mnoha činitelů v Evropě. Na funkci si údajně dělal zálusk Joschka Fischer, přinejmenším ho prosazoval bývalý generální tajemník OSN Kofi Annan. Blair ale hlavně čelil odporu Javiera Solany, nekorunovaného ministra zahraničí Evropské unie. Ten zatím mohl bez problémů řídit evropského blízkovýchodního emisara Belgičana Marca Otteho, ale to v případě Blair nepůjde - naopak to bude Blair, kdo Solanovi vezme část jeho vlivu. Teprve do budoucna se ukáže, jak bude Unie obecně a Solana zvláště s Blairem spolupracovat. I tak bude mít Blair práce dost - čeká ho rozštěpená Palestina, a konec konců i rozštěpený Izrael.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .