Tomáš Procházka: Česká republika stále nemá svého ministra zahraničních věcí na plný úvazek
Naší diplomacii už pomalu dochází dech. Především chybí jasně daný kurs a priority – to jest elementární zadání a propracovaná koncepce.
Od rozklepaného Jana Hamáčka, sedícího na dvou ministerských židlích současně, však nic podobného rozhodně očekávat nelze. Už proto, že on sám žádnou koncepci nemá. A zadání? To přichází jednou za čas, a je zapotřebí se mu podřídit, což Jan Hamáček umí asi nejlépe ze všeho.
Jan Hamáček: Nejmenování ministra není novinka, v minulosti se to už stalo
Sociální demokracie přispěla k nalezení cesty z politické krize, říká ve Dvaceti minutách Radiožurnálu předseda ČSSD Jan Hamáček s tím, že je zde vláda, která předstoupí před Poslaneckou sněmovnu a bude žádat o důvěru. Otevírá se také podle něj prostor k řešení kauzy Miroslava Pocheho.
Netuší, jak dlouho bude současné provizorium vlastně trvat – a je-li to vůbec provizorium. Jan Hamáček hlavně nechce porušit vládní stabilitu – to znamená naštvat Andreje Babiše nebo Miloše Zemana.
Proto raději okamžitě převzal novou rétoriku těchto pánů, že vlastně žádného ministra zahraničí aktuálně nepotřebujeme, protože jeho práci hravě zastane prezident, premiér a občas i Jan Hamáček. Jinými slovy: strategie ministerstva zahraničí počká.
To je ovšem luxus, který si ČR za současné geopolitické situace ve světě jednoduše nemůže dovolit. Odpověď? Když ministr řídí dva resorty najednou, není na tom nic divného. Ano, když je opravdu řídí na plný úvazek, tak na tom není nic divného, vyjma toho, že člověk, který by to dokázal, by se musel rozdvojit.
Dvě zahraniční politiky
Jan Hamáček poskytl minulý týden Novinkám.cz rozhovor, který pouze ilustruje jeho bezradnost, naivitu a bohužel i nevědomost. Říká tam: „Ano, tu situaci řešíme a vyřešíme,“ ovšem hned dodává: „My jsme ji nezavinili, takže to nemůže být v řádu dnů nebo týdnů. A navíc to nepokládám za zásadní problém ČR.“ Bum!
Jiří Pehe: Zahraniční politika podle Miroslava Pocheho
Miroslav Poche, kandidát sociální demokracie na post ministra zahraničí, kterého odmítl prezident Miloš Zeman, se v obsáhlém rozhovoru v deníku Právo vyjádřil nejen ke sporu s prezidentem, ale také k celé škále zahraničně politických problémů. Tvrdí, že své kandidatury na post ministra zahraničí se vzdát nehodlá, ale zároveň připouští politická jednání s tím, že možností, jak situaci vyřešit, je prý celá řada.
A interview na téma Ministerstvo zahraničí uzavírá otázkou, plnou sladké a evidentně ničím nepolíbené nevědomosti. „Pročpak se mě na to pořád ptáte?“ Tak třeba proto, pane vicepremiére, že světová diplomacie nebude dalších čtvrt roku nebo ještě mnohem déle čekat na to, až se tahle, pro vás údajně podružná záležitost, konečně dostane jaksi na pořad dne.
Pro Černínský palác je to hodně neveselý scénář, když si uvědomíme, že úřad šéfa diplomacie byl v naší stoleté historii vždy jedním z nejdůležitějších v každém kabinetu, a momentálně živoří na okraji zájmu veřejnosti.
Pan vicepremiér ale snad opravdu věří svým slovům nebo jim alespoň věřit chce, když říká, že naši zahraniční politiku dělá celá vláda. Jenomže vláda znamená v překladu Andrej Babiš, který všem prostě oznámil, že si bude zahraniční politiku dělat sám, ale zároveň tak, aby v ní měl větší slovo Miloš Zeman. Zkrátka: Babiš locuta, Causa Finita.
Diskuse nepřipadá v úvahu. Musíme se tím pádem smířit s tím, že Česká republika bude mít zahraniční politiky dvě. Jednu zaměřenou na Brusel a USA, druhou orientovanou na Rusko a Čínu. V podstatě tím filigránsky pokryjeme celé portfolio všech klíčových partnerů.
Je ale nutné počítat s tím, že pro svět se tím staneme zcela nečitelnými. A to je bohužel v zahraniční politice a diplomacii opravdu zásadní problém. Zásadní problém pro ČR!
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
