Tisíce mrtvých Židů za jedinou noc. Oběti rodinného tábora v Osvětimi připomíná významný den

9. březen 2018
Židovské ženy a děti před selekcí na rampě v Osvětimi-Březince. V pozadí jsou baráky sektoru BIa (rok 1944)

Letošní 9. březen je poprvé Dnem památky obětí vyhlazení terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Březince. Loni ho jako významný den schválil parlament. V noci z 8. na 9. března 1944 nacisté zabili v plynových komorách více než 3700 Židů. Šlo o největší jednorázovou vraždu československých občanů během druhé světové války. Historici to považují za symbol vraždění a deportací českých Židů a Romů.

Ustavení tohoto významného dne považuje historik za velmi důležité. „I s ohledem na to, že si pamětníci a židovská komunita připomínali tuto událost dlouhá léta v takovém stínu, jakoby stranou většinové společnosti. Jako by jejich příběh nezapadal do českého historického vědomí o 2. světové válce,” říká historik z Masarykova ústavu a archivu Akademie věd Michal Frankl.

„Ukazuje se, že i když se holocaust stal významnou součástí mediálního prostoru i historickým tématem, pořád máme problém vyprávět věci, které nejsou česká historie, které nezapadají například do germanizace protektorátu a podobně,” tvrdí Frankl.

Tábor z vyprávění


Možná se špatně vypráví něco, co nevíme, proč se stalo. Když tomu neumíme dát smysl.Michal Frankl

Tábor, jehož účel není dodnes jasný, byl zřízen v září 1943. Nejdříve do něj směřovalo 5000 Židů z Terezína, v prosinci dalších 5000. „Dalších 7500 terezínských vězňů se do něj dostalo v květnu 1944. Dohromady v něm pobývalo 17500 lidí, ze kterých přežilo o něco víc než tisíc,” vyčísluje historik.

„Víme, že ti, kteří přijeli v prvních transportech, byli prakticky všichni po šesti měsících vyhlazeni. Když dorazili do tábora, dostalo se jim privilegií, v kontextu vyhlazovacího tábora. Neprocházeli selekcí, nikdo nebyl okamžitě poslán do plynové komory, nebyly jim vyholeny vlasy, mohli si nechat i trošku lepší civilní oblečení. Rodinný byl proto, že byli ponecháni ve stejné sekci. Neznamená to, že by rodiny žily dohromady, ale byly v barácích, které stály v té samé sekci,” vysvětluje Frankl.

O táboře se dochovalo jen absolutní minimum dokladů a archivních materiálů. „Jediné, co existuje, jsou doklady, které se týkají návštěvy Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně, které ukazují významný propagandistický kontext rodinného tábora. Jinak nemáme prakticky nic. Jde proto o tábor, jehož historii rekonstruujeme z vyprávění přeživších vězňů, kteří byli naživu ještě v době, kdy se jich někdo ptal,” podotýká.

Neumíme vyprávět cizí příběh

Michal Frankl

Proč se u nás výročí takto tragické události začalo oficiálně připomínat až letos? „Mám pocit, že kromě toho, že neumíme vyprávět jiný příběh, který není Čechů, byla česká historiografie trošku tradičnější. Historikům scházely tvrdé dokumenty a informace o tom, co se v táboře dělo. Možná se špatně vypráví něco, co nevíme, proč se stalo. Když tomu neumíme dát smysl,” odpovídá historik.

„Proces zařazení rodinného tábora do české historické paměti byl strašně pomalý. Pamatuju si, že v roce 1994, když vězňové uspořádali k tomuto tématu konferenci, to nikoho moc nezajímalo. O deset let později přišla trošku větší mediální pozornost, o dalších deset let později už je to něco o mnoho většího,” upozorňuje Michal Frankl.