Tibetští křesťané čelí útlaku

Učení, jež přinášeli, se tam setkalo s pozitivní odezvou. Tibetský kostel byl pak postaven v roce 1910 na řece Mekongu, které se tam říká Lankang.

Letošní nepokoje v Tibetu měly ovšem na tamní křesťany citelný dopad. Čínské úřady totiž nedělají velký rozdíl mezi Vatikánem a dalajlámou. Takže poté, co byla stovka neozbrojených demonstrantů ve Lhase rozdrcena vojenskou silou, následovala přísná opatření. Přišla navíc těsně před velikonočními svátky, jež jsou pro tibetské křesťany mimořádně důležité. Zvlášť nedělní bohoslužbu vnímají jako naprosto klíčovou nejenom z pohledu své víry, ale (pro nás možná pozoruhodně) i z hlediska vztahu k buddhistickému okolí. Buddhisté totiž věří v převtělení, takže zmrtvýchvstání Krista je pro ně jakýmsi průnikem obou náboženství, který současně představuje východisko pro vzájemné porozumění.

Letos ale úřady nařídily, že bohoslužby budou podléhat omezení. Na žádném sejití nesmělo být víc než 100 lidí. Nikdo nikomu nevysvětloval, jak se k danému počtu vlastně dospělo, nebo proč byla vůbec opatření zavedena. Účast na bohoslužbách byla také znemožněna lidem ze vzdálenějších vesnic.

I tak měli ale tamní farníci jistý důvod k radosti. Po mnoha letech totiž Peking povolil příchod nového kněze. Jmenuje se Jao-fej, je etnický Mongol a právě velikonoční svátky byly jeho představením místní komunitě. Ta celého půl století žádné kněze neměla, neboť komunisté je vyhnali ze země krátce poté, co se jim podařilo říši středu ovládnout. Bylo to v roce 1949.

Co se týče postojů čínského režimu, tibetští křesťané jsou na tom zhruba stejně špatně, jako tamní buddhisté. Rozdíl je snad jenom v tom, že o nich ve světě nikdo neví - což je možná rozdíl docela důležitý.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .