Dopisy prezidentům jako akt zoufalství. Lidé si stěžovali na korupci s byty i nemožnost odjet za rodinou
Prezident má v naší historii, ale i současnosti, mimořádnou pozici. Není jen reprezentantem státu a takzvaným prvním mužem ve státě, ale po celou dobu byl vnímán s pozůstatkem respektu, který známe z historie vůči císaři. Nejen díky zvláštnímu atributu udělovaných milostí, ale i tím, že se k němu lidé obraceli jako k poslední instanci při řešení svých svízelných situací. Leckdy to bylo poslední „volání o pomoc“, ale stejně tak i „boj s větrnými mlýny“.
Taková byla situace i v období normalizace, tedy v 70. a 80. letech, kdy byli prezidenty Ludvík Svoboda a od roku 1975 pak Gustáv Husák.
Ponecháme-li stranou anonymy a stěžovatele na cokoliv, objevuje se nám nový úhel pohledu: můžeme tak nahlédnout do problémů, které lidé řešili, a také jak komunikace mezi občany a vedením státu fungovala. Jakkoliv je to pramen subjektivní, jeho autenticita je mimořádná.
Bytová korupce a pracovně-právní vztahy
K nejpočetnějším problémům, na které si lidé stěžovali prezidentovi, byly byty a korupce s nimi související. Paradoxem je, že právě socialistické Československo proklamovalo nárok na byt. Ovšem jako obvykle to bylo v praxi úplně jinak.
Čtěte také
„Výhodou pro stěžovatele bylo, že se prezidentská kancelář na příslušné úřady obrátila s dotazem a ten často celou záležitost posunul,“ říká host pořadu historik Tomášek Vilímek a dodává: „Velmi často se v dopisech objevuje konstatování, že o těchto nešvarech a porušování zákonů asi prezident neví, a proto mu píší.“
Dalším početně velmi silně zastoupeným okruhem byla oblast pracovně-právních vztahů, dochovaných je zhruba 1 200 takových dopisů přicházejících na Hrad ročně. Jedním z nich je i stížnost režisérky Věry Chytilové za dle jejího názoru mimořádně nízký honorář za film, či stížnost ženy, která se chtěla stát pilotkou.
„Ta napsala více než tři sta stěžujících dopisů, měla podporu i prezidentovy manželky a organizací zastupujících ženy, ale rozhodnutí bylo na tehdejším generálním řediteli aerolinií a ten s tím nesouhlasil. Byl přesvědčen, že ženy se hodí maximálně jako stewardky a nikoliv jako pilotky,“ vysvětluje Vilímek.
Rozdělené rodiny
Železná opona, pasy, výjezdní doložky, rozdělené rodiny – z nichž někteří utekli a žili na Západě. I to je temná historie naší země pohledem stížností občanů, zaslaných prezidentovi. „Těchto příběhů jsem četl velké množství a leckdy z toho běhá mráz po zádech,“ konstatuje historik.
Čtěte také
V reakci na platné dohody uzavřené komunistickým Československem vysvětluje: „Československé úřady to porušovaly opakovaně a občané na to upozorňovali. V těchto dopisech vidíme syrovou realitu mocenské esence a bezpráví. Je to klasický příběh pokrytectví: Helsinské dohody byly pro stát zajímavé jen z hlediska hospodářského, ale nikoliv z hlediska lidských práv. Navíc v tom mohla být i jistá pomstychtivost, že dotyční odmítli onen socialistický ráj a ukázali mu záda.“
Potrestáni tak byli i ti, kteří v Československu zůstali, a kontakty mezi nejbližšími členy rodiny tak byly i na dlouhá léta zpřetrhány.
Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, zda dopisy prezidentům nebyly aktem zoufalství, host pořadu historik Tomáš Vilímek odpovídá: „Pro nemalou část lidí bezesporu byly, protože se dostali do tak složité situace, že v jejich očích jim pouze prezident mohl pomoci. Celá řada stěžovatelů si uvědomovala, že tím, že se obrátí na nejvyšší místa, mohou celou záležitost urychlit.“
Poslechněte si celý pořad Jak to bylo doopravdy. Připravila ho Ivana Chmel Denčevová.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
