Thomas Kulidakis: Turecko je formální spojenec Západu, hrající vabank s ruskými zbraněmi

Do Turecka dorazila dodávka ruského protiraketového systému S-400
Do Turecka dorazila dodávka ruského protiraketového systému S-400

Do Turecka dorazila druhá dodávka ruského protiraketového systému S-400.

Turecký ministr zahraničí ujistil svět, že ruskou výzbroj jeho země příští rok v květnu zprovozní i přes hrozbu sankcí Spojených států amerických. Největší záhada na celé historii je, co si tak asi říkají ministři obrany ostatních zemí NATO, když turecký kolega na chvíli opustí jednací místnost.

V případě kroků Ankary je zřejmé její postupné sbližování s Ruskem, které je mu blíž nejen geograficky, ale stále více i z hlediska politického systému. Původní důvod vstupu Turecka do Severoatlantické aliance totiž pominul. Trumanovu doktrínu zadržování komunismu následoval Marshallův plán, jehož středobodem bylo postavit na nohy západní Evropu, ale hlavně získat převahu v Turecku a Řecku.

Od té doby uplynulo přes sedm desetiletí a poměry se změnily. Sovětský svaz zaniknul, zápas Washingtonu a Moskvy zůstal. Už nesoupeří dva pevně spojené bloky, mezi kterými vede jasně stanovená hranice. Obě velmoci se v multipolárním světě snaží získat spojence a vliv ve strategických oblastech, které pokud možno kontrolují významné obchodní trasy a zdroje energetických surovin.

Jednou z nich je oblast východního Středomoří. V regionu se nacházejí významná naleziště zemního plynu, obchodní trasy, velké přístavy a hlavně nestabilní státy plné uprchlíků, kteří se snaží dostat do Evropy. V tomto prostředí se rýsuje nové geopolitické uspořádání, které rozděluje bývalé alianční partnery.

Koncentrace nejmodernějších zbraní

Egypt, Izrael, Kyperská republika a Řecko následují Spojené státy americké, kupují jejich zbraně a uzavírají vzájemné dohody spojené energetikou. Turecko se snaží hrát na obě strany, hodí se mu ruské angažmá v Sýrii, pocit možnosti výběru a vyděračský potenciál. Konkrétní projevy jsou následující.

Nákup ruského systému S-400 kvůli situaci v syrské provincii Idlíb. Snaha dohodnout s Američany bezpečnostní zónu na severu Sýrie, která poškodí Kurdy. Z hlediska mezinárodního práva nelegální pokusy vynutit si právo těžit zemní plyn u pobřeží člena Evropské unie Kyperské republiky. Výhrůžky pustit migranty do Evropy, pokud Turecko nedostane bezpečnostní zónu v Sýrii a unijní peníze a ústupky.

Zároveň s nákupem ruských zbraní dochází k paradoxní situaci. Spojené státy se ještě pořád snaží Turkům prodat dražší systém Patriot a prezident Trump navzdory přání ministerstva zahraničí i obrany váhá s uplatněním sankcí ve výši až dvou miliard dolarů.

Ve stejnou chvíli se Řecko a Rumunsko rozhodují, jestli si místo Turecka pořídí nejmodernější americké letouny F-35. V regionu je má zatím pouze Izrael. Koncentrace nejmodernějších zbraní dokazuje, že se momentálně geopolitický zápas v sousedství Evropy přesunul do oblasti východního Středomoří.

V případě Turecka je možné říci, že vše může vyústit třemi způsoby. Za prvé, Turecko se rozhodne pro Rusko a stane se jeho prodlouženou rukou v strategickém regionu. Za druhé, v Turecku se opět změní vláda, S-400 se stanou rekvizitou a vše se vrátí do starých kolejí.

Thomas Kulidakis

Třetí, nejpravděpodobnější možností je, že obě velmoci Turecko opustí ve chvíli, kdy ho nebudou potřebovat. Ankaře zůstane oslabená ekonomika zatížená zbrojními zakázkami, která nedokáže uživit 80 milionů Turků a uprchlíky. Jakýkoliv vývoj bude také zásadní pro nás. Co se ve Východním Středomoří upeče, projeví se stejně jako v roce 2015 i v srdci Evropy.

Autor je komentátor Českého rozhlasu