Thomas Kulidakis: Proti dezinformacím lze bojovat jen vzděláním a kritickým myšlením

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy fake news – falešné zprávy

Evropská komise vyhlásila další boj. Tentokrát milionům dezinformací, která v době koronavirové zahltily veřejný prostor i sociální sítě.

Posloucháte rádi komentáře a glosy? Všechny najdete na stránkách mujRozhlas.cz.

Problém je, že dezinformace, tedy mylné zprávy o událostech, činech nebo souvislostech, byly, jsou a bezpochyby budou a válka proti nim asi levná nebude.

Evropská exekutiva, členské státy Evropské unie i dobrovolníci nejlépe udělají, když se s tímto faktem smíří. Místo zakládání nových agentur a organizačních struktur by bylo vhodné věnovat peníze na vzdělávání podporující kritické myšlení a přizpůsobení nové době. Válčit s informační bažinou se totiž musí chytře a nevyhazovat peníze lopatou z okna na projekty bez valného účinku.

Rozdíl mezi minulostí a současností totiž není ani tak v dopadu dezinformací, ale spíš v lehkosti jejich výroby. Pokud například v pravěku člen tlupy prohlásil, že někde je jídlo a voda, a nebyla to pravda, rozšířil svou dezinformaci v podstatě všem známým. Ti pak dotyčnou osobu jistě po právu odměnili zaslouženým trestem. Ve světle trestu, jehož druh si asi umíme představit, si napříště další šíření nepravd rozmyslel.

Peníze vyčlenit na školství

Když se ve středověku šířily zvěsti o konci světa, božím zázraku a podobně, kdo chtěl věřit, uvěřil, kdo nikoliv, nevěřil. Ale vzhledem k neexistenci informační dálnice moderní doby bylo lehké přesvědčit se na vlastní oči až do vzniku knihtisku.

V jeho rámci je dobré zmínit roli, kterou dezinformace hrály na rozhraní moderní doby při budování národních států. Kdo neměl požadovanou historii, vyráběl ji na objednávku v touze dokázat nacionální historii hodnou slávy. U nás to byly dva rukopisy – Královédvorský a Zelenohorský.

Vznikly vášnivé spory, a kdo chtěl uvěřit, uvěřil. Kdo nikoliv, neuvěřil. Ve 21. století, s rozvojem internetu a sociálních sítí, pokračuje trend známý od úsvitu lidských dějin. Šíří se dezinformace. Je poměrně jedno, jestli je šíří samozvaní zachránci světa, lidé přesvědčení, že jen oni znají pravdu, nebo vlády bojující propagandou jedna proti druhé. Lež je lež a lží zůstane, jen je někdy těžké ji odhalit. Obzvláště, když si lež oblékne šaty pravdy, řečeno slovy písně ostravského barda. 

Odhodlání Evropské komise vyhlásit nesmiřitelnou válku takzvané infodemii v souvislosti s koronavirem je sice možná záslužné, ale těžko věřit, že bude boj úspěšný. Stačí jen vzpomenout, jak se vyhlašovala válka údajným dezinformacím z Ruska v roce 2015. Tehdy dokonce vznikla v rámci unijní diplomacie speciální skupina pro boj s šířením nepravd. Jisté po pěti letech je, že pravdy, polopravdy a lži se šíří dál. Stejně tak, jako pracuje dále daná skupina.

Později se také vyhlásila válka dezinformacím spojeným s uprchlickou krizí. O tom, že by snad skončila vítězstvím, může být přesvědčený jen ten, jehož přání je otcem myšlenky. Podobně i teď válka s dezinformacemi koronavirovými je zřejmě prohraná předem. Nemá valný smysl zakládat nové strategie, horizontální a vertikální spolupráce nebo sypat ještě více peněz do různých projektů ověřování.

Místo toho je dobré peníze vyčlenit na školství. Ne ale, aby se lidé učili jen montovat šroubky. Na povinné základy sociálních věd, které trénují v kritickém myšlení. Na podporu nezávislé žurnalistiky, která měří padni komu padni. Na podporu otevřenosti veřejné debaty, z níž nebude vyloučený žádný názorový směr. Tlak na technologické giganty provozující sociální sítě je jen přenášení odpovědnosti.

Thomas Kulidakis

Politické vedení se má postarat, aby se technologický pokrok na míle nevzdaloval od pokroku společenského. Jakmile se totiž jednou nepravda vypustí, má křídla, jejichž přistřižení je náročné a přesvědčené stejně represe nepřesvědčí. Naopak, v bludném názoru utvrdí v duchu pocitu „známe utajené“.

Autor je komentátor Českého rozhlasu