Thomas Kulidakis: Prohry a výhry Evropské unie na Balkáně v roce 2019

Balkán je nejbližší sousedství integračního spolku, probíhá na něm geopolitický a hospodářský souboj unie s Ruskem, Čínou, státy Perského zálivu, Tureckem a koneckonců také Spojenými státy americkými.

Čtěte také

Thomas Kulidakis: Demokratické násilí v Albánii

Pro unii je Balkán důležitý stejně jako pro její vnější konkurenci. Představuje vhodné předpolí pro ty, kteří se snaží do unie proniknout ideologicky a ekonomicky. Část balkánských států už v Evropské unii je, zbytek ale představuje mezeru v jednolitém prostoru projektu sjednocení. Jednou z nejzásadnějších událostí vztahu unie a nečlenských balkánských zemí bylo rozhodnutí, jestli zahájit přístupová jednání s Albánií a Severní Makedonií.

Evropská komise i většina členských států unie se shodli, že obě země splnily, co jim bylo uloženo, a přístupová jednání s oběma zeměmi by se zahájit měla. Proti se ale postavili Francie a Nizozemsko, částečně podporované Dánskem.

V případě Nizozemska šlo o odpor zejména vůči Albánii, která má údajně být semeništěm organizovaného zločinu a zdroj přílišného počtu žadatelů o azyl. Je to vnitropolitický argument, který opomíjí fakt, že Albánci mohou už od roku 2010 cestovat do unie bez víz. Kdo tedy z Albánie přijít chtěl, už přišel.

Politická priorita číslo jedna

Čtěte také

Jiří Pehe: Zemanovy výroky o Kosovu hrají do karet Rusku

Francouzský prezident Macron přišel s argumentem celounijním. Podle něj unie v současném počtu členů nefunguje dobře. Její rozhodovací procesy jsou zdlouhavé a komplikované. Potíže dohodnout se se státy Visegrádské čtyřky opakuje často. Na všem výše zmíněném je samozřejmě mnoho pravdy. Šéf Elysejského paláce ale zapomněl minimálně na dvě zásadní věci.

Za prvé, kdyby se vždy hlasovalo většinově, zahájení přístupových jednání by ostatním státům navzdory nezabránil. Za druhé, začít jednat ještě neznamená garanci členství. Stačí si vzpomenout na případ Turecka.

Přístupová jednání slouží ke stabilizaci nečlenských zemí a uvedení místních poměrů do souladu s unijními principy. Je to tedy prostředek navýsost výhodný. Po odmítnutí obou zemí unií zavládlo mezinárodně politické zděšení v unii i mezi kandidátskými zeměmi.

Čtěte také

Karel Barták: Odporem vůči rozšíření EU poškozuje Francie celou Unii

V obou zemích si začali podávat dveře unijní státníci a nejvyšší představitelé institucí. S tím, že se vše napraví. Škoda už ale byla udělaná a balkánské země si začaly klást otázky, proč by měly plnit náročné unijní požadavky, když konkurence chce jen patřičnou náklonnost.

To vše nahrálo Rusku, které kupříkladu uzavřelo dohodu o volném obchodu v rámci Eurasijské hospodářské unie se Srbskem. Bělehrad také uzavřel další dohody s Pekingem. Do dluhové pasti čínských finančních prostředků se už dříve dostala Černá Hora.

Nezvládnutí zahájit přístupová jednání v souladu s vlastními sliby je důsledek neschopnosti Evropské unie dohodnout se na účinné společné zahraniční politice. V konečném důsledku ji to stálo velkou část důvěryhodnosti.

Čtěte také

Luboš Palata: Českým národním zájmem není podpora Srbska proti Kosovu

Jen malá náplast je, že konečně první zpráva o postupu Bulharska v boji s korupcí vyzněla pozitivně. Na druhou stranu, takzvaný verifikační mechanismus dopadnul negativně pro Rumunsko. Obě země tak bohužel zůstávají mimo schengenský prostor i více než deset let od svého přistoupení do unie.

V průběhu roku 2019 pokračovala také migrační krize. Z Turecka do Řecka od léta připlouvalo stále více lidí, až se počet běženců snažících se dostat do unie dostal na úroveň roku 2016. Podle německého ministra vnitra jsme na hranici roku 2015.

To se projevilo dalším tlakem na balkánské migrační trase. Většina běženců se snaží přes Bosnu a Hercegovinu dostat dále do unie především přes Chorvatsko. Tamní policie čelí obviněním, že migranty násilně zatlačuje zpět. Situace v Bosně a Hercegovině byla i nadále nestabilní, což je bezpečnostní riziko pro celou unii. Vzpomeňme jen na první světovou válku.

Thomas Kulidakis|foto: Khalil Baalbaki

Kosovo a Srbsko se nijak nepřiblížily usmíření, což dále znesnadňuje pozici unie. Zato Turecko a státy Perského zálivu jsou stále častěji podezřívané z šíření moci a své ideologie prostřednictvím balkánských muslimů. Rok 2019 pro Evropskou unii znamenal ztrátu prestiže i pozic na Balkáně. A nic na tom nemění fakt, že podle nové Evropské komise i členských států v čele s V4 je Balkánský poloostrov zahraničně politická priorita číslo jedna ve vztahu k blízkému sousedství unie.

Autor je komentátor Českého rozhlasu