V konečném důsledku je jedno, jestli loď Aquarius neziskové organizace SOS Méditerranée nakonec přijaly španělské úřady poté, co ji odmítla Itálie i Malta.
Od lybijských břehů se blíží lodě další a je zřejmé, že první krok italského ministra vnitra je pouze první prásknutí biče, který na zbytek Evropy zoufalí italští voliči upletli.
Italská odnož evropského serveru Local hledá odpověď na otázku, co může pro Itálii znamenat nově se rýsující koaliční vláda. Portál připomíná, že kabinetní spolupráce mezi formacemi Liga a Hnutí pěti hvězd slibuje směs krajněpravicové, protisystémové a euroskeptické politiky a vyvolává mezinárodní obavy o budoucnost třetí největší ekonomiky eurozóny.
Matteo Salvini totiž není jen ministr vnitra, ale také místopředseda nové italské vlády a šéf Ligy. Kandidoval s jasným programem, který se dá v oblasti migrační politiky shrnout do tří bodů.
Za prvé držet uprchlíky a migranty v Africe. Za druhé urychlit deportace těch, kteří už na Apeninském poloostrově jsou. A za třetí donutit zbytek Evropy, aby si už více nad osudem unijních zemí kolem Středozemního moře nemyla ruce.
Ze svých slibů nemá žádný důvod ustoupit. A jelikož Itálie je Itálií, zakládajícím členem Evropské unie, může si dovolit i to, co si jiní nedovolí. Jakékoliv nucení italské vlády, aby dělala něco, co nechce, může okamžitě vyvolat reakci poplatnou jejímu významu.
Tedy třetí ekonomiky eurozóny s 60 miliony obyvatel, a země, jejíž případné problémy v rovině politické i hospodářské mají potenciál negativně ovlivnit i zbytek Evropské unie. A to i v případě, že by se vláda v Římě nerozhodla blokovat unijní instituce.
Aby Evropa mohla účinně kontrolovat ilegální migraci, potřebuje nejen jednotnou azylovou politiku, ale také „systém flexibilní solidarity“.
Navíc odmítnutí lodě s více než šesti stovkami lidí, kteří by se mohli přidat k tisícům utonulých za poslední tři roky, není první takový počin italských úřadů. Podobně se chovaly už v roce 2017, kdy si nakonec vymohly podpis takzvaného kodexu chování humanitárních organizací ve Středozemním moři. Kdo nepodepsal, nemohl do italských přístavů.
Zamýšlený efekt z hlediska úlevy Itálii se nedostavil, ten se projevil až po podepsání pochybných dohod s africkými zeměmi, hlavně s Libyí. Tam jsou teď lidé, kteří se snaží dosáhnout vysněné unie, drženi v táborech, z jejichž podmínek je údajně znechucená většina těch, kteří je navštívili. A nemají zájem je vydávat za úspěchy vlastní politiky.
Přesto ale v Itálii, podobně jako v Řecku, na Balkáně, ve Španělsku, Portugalsku nebo na Maltě zůstává v součtu nesmírné množství lidí, kteří v daných zemích rozhodně zůstat nechtějí.
Politická krize vyvolaná vzestupem italských populistů se chýlí ke konci. Vítězové voleb z března se blíží k dohodě na nové vládě a už jim zbývá jen získat důvěru ve sněmovně.
A když v tamních politicích a voličích už od roku 2015 narůstá frustrace, že je ostatní nechali na holičkách a jejich země se buď už změnily nebo mohou změnit v uprchlické tábory, není se co divit, že dochází k radikálním krokům.
Bylo by naivní se ukolébávat, že se nás to netýká. Nebo sledovat vývoj situace jako zajímavé politicko společenské téma. Protože když nebyla vyslyšená varování ještě poměrně umírněných politiků typu bývalého italského premiéra Mattea Renziho, je logické, že přicházejí ke slovu politici typu Mattea Salviniho.
Z hlediska mezinárodního námořního práva totiž každá loď musí pomoci lodi jiné, když je v nouzi. Následně má ale plout do nejbližšího přístavu, což tentokrát mohla být teoreticky Itálie i Malta. To je ale v podstatě ještě lokální problém.
Náš problém konkrétní je, že všichni, kteří se vypravili na letní dovolenou na jih Evropy nebo znají geografii kontinentu ví, jaký kousek to na jih Evropy je. Poslední stádium naštvání jihoevropských politiků by mohlo být vydání uprchlických dokumentů a povolení, ať si dotyční jdou, kam chtějí. Pak se teprve začne hroutit volný pohyb osob, pak mohou přijít konflikty mezi jednotlivými státy, pak teprve se vše projeví na ekonomické prosperitě.
Salvini měl jít poděkovat za své zvolení do hlavních měst států kašlajících na ostatní. U nás je třeba se zamyslet, jak dále nedávat důvod voličům jinde, aby na nás pletli bič. Jihoevropané sice doposud měli soucit, ale zoufalí lidé dělají zoufalé věci.
Václav Žmolík, moderátor
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
