Thomas Kulidakis: Deset let od začátku finanční krize, živé vody populistů
Na dnešek připadá smutné výročí začátku poslední globální hospodářské krize. Světová ekonomika se už z ekonomických turbulencí stačila do určité míry vzpamatovat, funguje už skoro jako před krizí.
Politické škody jsou ale trvalejší a hořké plody vzniku, průběhu a řešení krize sklízíme dodnes. A ještě dlouho budeme.
Jak jsme se poučili z globální ekonomické krize?
Krize, která výrazně proměnila nejen finanční sektor? Tak to jsme v rámci magazínu Alter Eko analyzovali spolu s ekonomy a byznysmany celé léto. Výběr toho podstatného připravil editor pořadu Václav Pešička.
V celém transatlantickém prostoru čelíme vzpouře politiků, pro které byl rok 2008 začátkem cesty na politické výsluní. Nejdříve vláda Spojených států amerických převzala kontrolu nad dvěma polostátními hypotečními agenturami Fannie Mae a Freddie Mac. Následoval bankrot investiční banky Lehman Brothers, problémy francouzských bank, německých, dalších amerických a spirála se roztočila.
Hlavních příčin krize bylo několik. Za prvé mafiánská nezodpovědná finanční praxe investorů, kteří se na finančních trzích chovali v duchu supermarketového kapitalismu. Zajímali je čtvrtletní výsledky neustálého růstu, o dlouhodobější dopady se málokdo zajímal.
Za druhé naprosto tristní chování státních regulátorů, kteří v podstatě rezignovali na stanovení a vymáhání pravidel fungování trhu. Za třetí pak výkon ratingových agentur, které nejenže krizi nepředvídaly, ale navíc dávaly nejvyšší hodnocení ve skutečnosti naprosto bezcenným cenným papírům.
A populisté táhnou Evropou
Při vyšetřování příčin krize se pak výtečníci z ratingových agentur hájili, že přece jejich názor je názor soukromý, na který nikdo nemusel brát zřetel. Jenže cenné papíry AAA+ byly pojímané v podstatě jako hotové peníze, dalo se jimi platit a velcí hráči měli zakázané do cenin s nízkým hodnocením investovat.
Populismus je dědictvím globální finanční krize. Viníci zůstali bez trestu, píší Financial Times
Jaké dopady na současnou politiku a společnost má globální finanční krize z roku 2008? Odpovědi hledá komentátor deníku Financial Times Philip Stephens. Píše, že dědictvím ekonomických turbulencí se mohla stát žádoucí změna způsobu, jak uvažujeme o nastavení hospodářských poměrů.
Za vším byly takzvané deriváty, neboli na základě matematického algoritmu vytvořené nástroje, mixující dohromady skutečně hodnotné a splatitelné hypoteční závazky s těmi bezcennými. Vše bylo tak složité, že málokdo věděl, co prodává a co kupuje.
Vzpomínám na debatu s jedním nejmenovaným matematikem, který se na vývoji algoritmů podílel. Když jsem se ho ptal, jestli nemá špatné svědomí, že se svým dílem podílel na spálení světa, odpověděl mi zcela upřímně, že nemá. Prý má naopak radost, že se dané produkty používají stále a ještě více. A přidal historky, jak krásně rostly a rostou konta a majetky finančníků. Krize, kterou jsme si prošli, prý není nic proti té, která se blíží.
Každopádně největší politické důsledky vyplynuly z reakce jednotlivých vlád. Finanční ústavy, které dříve brojily v duchu laissez-faire proti státním regulacím, protože stát je má nechat obchodovat, si na stát v době svých potíží rychle vzpomněly. Volaly o pomoc a záchranu, protože jsou přece příliš velké, než aby padly.
Trumpův protekcionismus Americe nepomůže, tvrdí Švejnar. Hrozí obchodní válka a celosvětová krize?
Donald Trump se rozhodl americký trh chránit prostřednictvím cel uvalených nejen na dovoz hliníku a oceli, ale i na další vybrané zboží. Největší ránu zatím Spojené státy uštědřily Číně, která už v reakci na to zavedla vlastní cla.
Vláda USA následně vynaložila 188 miliard dolarů z kapes daňových poplatníků, aby soukromé společnosti vlastněné soukromými osobami a fondy zachránila. Americká centrální banka FED začala tisknout peníze jako o život. Vlády v Evropské unii vynaložily na záchranu bank jen v prvních letech krize 1,4 bilionu euro, tedy přibližně 12 procent HDP celé unie. Vše z veřejných peněz.
Jednotlivým zemím samozřejmě dané peníze musely chybět a v Evropské unii se přistoupilo k tvrdé politice utahování opasků a tupých škrtů. Občané se museli smířit s posloucháním plamenných proslovů o tom, jak si žili nad poměry. Zároveň byli svědky pumpování veřejných peněz nezodpovědným bankéřům, z nichž někteří si ještě vypláceli odměny.
Není se tedy co divit, že přišlo povstání do té doby okrajových sil. Když po přibližně sedmi letech přišla migrační krize, byla to už jen poslední sůl do rány voličů ožebračených vlastními vládami.
Na celé situaci je nejhorší, že se toho příliš nezměnilo. Nejen, že se podobné obchody a nástroje, které spustily krizi, používají i nadále. Státní regulátoři zase polevují ve své ostražitosti a populisté táhnou Evropou. Na severu pravicoví, na jihu levicoví, mezi ně se snaží vklínit populisté liberální. Bez dokončení alespoň bankovní unie, sektorové daně, rozšíření eura o fiskální dimenzi a obnovení základních prvků sociálního státu se dále nepohneme.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
