Thomas Kulidakis: Bludné lodě s uprchlíky a migranty ve Středozemním moři

Libyjská pobřežní stráž navrací uprchlíky do válkou sužované země, kde končí v detenčních centrech.
Libyjská pobřežní stráž navrací uprchlíky do válkou sužované země, kde končí v detenčních centrech.

Ve vodách mezi Evropou a severním pobřežím Afriky nalodily lodě humanitárních organizací stovky lidí, snažících se dostat do Evropy. Jejich další osud je stejně jako v minulosti nejasný. Je to výsledek nedostatečného plánování, neschopnosti najít shodu na společné akci a konfliktu mezi strachem a svědomím.

Na palubě plavidla Ocean Viking jsou stovky migrantů a uprchlíků, kteří byli zachránění u pobřežních vod Libye. Unijní země Itálie a Malta lodi zakázaly zakotvit. S největší pravděpodobností dopadnou tedy zachránci i běženci stejně, jako loď humanitární organizace Proactiva Open Arms. Ta čeká s půldruhou stovkou migrantů u italského ostrova Lampadusa. Z plavidla se zatím dostalo jen několik žen a dětí a nemocný tuberkulózou.

Osušit a nakrmit

Z hlediska humanitárních pracovníků se jedná o bohulibou činnost, spočívající v záchraně lidských životů. V tomto ohledu mají jistě pravdu, protože cesta přes Středozemní moře je nebezpečná. Stála už život tisíce lidských bytostí. Navíc všechny mořské národy ví, že pokud je někdo na moři v nouzi, je potřeba ho nejdříve vytáhnout, osušit, napojit a nakrmit. Poté se ptát, kdo a odkud je.

Z pohledu úřadů unijních zemí kolem Středozemního moře je na druhou stranu pochopitelné, že chtějí zabránit takzvanému push and pull efektu. To znamená, že pašeráci lidí i migranti samotní se mohou cítit motivovaní k cestě pouhým faktem, že ví, že je někdo v části cesty zachrání a do Evropy dopraví. Jednotlivé země mají také plné právo rozhodovat, kdo na jejich území vstoupí a kdo ne. Nikdo je nemůže nutit přijímat lidi, které nechtějí.

Potřebujeme celounijní analýzu

Další vývoj je nasnadě. Stejně tak jako mnohokrát v minulosti se členské státy unie budou chvíli dohadovat, nakonec si běžence rozdělí a slíbí mechanismus řešení celé situace. Nejen přerozdělování, ale také zvládání nelegální migrace a boje proti pašeráctví lidí. Naposledy se vše pokusila vyřešit na konci července Francie, která do Paříže sezvala koalici ochotných k jednání o společném postupu. Chyběl italský ministr vnitra Salvini, který vzkázal, že Itálie už „není uprchlický tábor Bruselu, Paříže a Berlína.” Z Říma následně přijela jen delegace na nižší úrovni.

Thomas Kulidakis

Později oznámená dohoda v principu na společném postupu zatím nic nepřinesla. Přitom vyřešení jak humanitární, tak bezpečnostní otázky, společně s potřebnou solidaritou, je nasnadě. Odpověď spočívá ve vytvoření celounijní analýzy, kde a jací pracovníci chybí v ekonomice. Následně vypsání kritérií a míst v zemích původu, kde se potenciální migranti mohou hlásit. Tak by nemuseli riskovat cestu a mohli být případně účelně přemísťovaní. 

Potřeba je také společný azylový systém, který zabrání druhotné migraci za lepšími podmínkami. To vše v kombinaci se zásahem vůči pašerákům. To se týká ekonomických migrantů. Lidé prchající před válkami mají právo na azyl bez jakýchkoliv pochyb, neboť nikdy nevíme, jestli se do podobné situace nedostaneme třeba i my.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Spustit audio

Související