Téma zdánlivě nové: dětská šikana

Televize nám při tom sugeruje dvojí nesprávnou představu o realitě. Nebývalá frekvence reportáží navozuje dojem, že jde o problém těchto dnů. Což není pravda. Hlasatel, který záběry komentuje, občas prohodí, že taková šikana tu byla vždycky. To také není pravda.

Jako psychiatr jsem byl donucen zabývat se šikanou už v 80. letech. Prostě proto, že v mé klientele povážlivě přibylo jejích obětí. Tehdy to byla šikana v armádě. Začal jsem vyzvídat u kolegů, vojenských psychiatrů. Díky jistému plukovníkovi, který byl mému pátrání nakloněn, jsem se dostal k materiálům pražské Vyšší vojenské prokuratury. Záhy jsem si mohl udělat obraz.

Šikana v armádě se jako ojedinělý jev vyskytovala odnepaměti. Je však třeba neztotožňovat šikanování jako součást spartánského drilu, jehož cílem byl tzv. "tvrdý chlap", a šikanu, které se dopouštěli jednotlivci. Jejím cílem bylo dosáhnout naprosté nadřazenosti strůjce a naprosté podřízenosti oběti. V armádě komunistického Československa se v 50. letech občas vyskytlo obojí. Výjimkou byly útvary PTP, kde panovaly poměry, jaké známe z vězeňství. Důstojníci a poddůstojníci z povolání tam často prováděli šikanu, jejímž cílem bylo samoúčelné ponižování.

V dobách tzv. normalizace se v naší armádě začala šířit šikana nového typu. Souvisela očividně s tehdejší demoralizací důstojnického sboru. Byl to jev hromadný, dokonce strukturovaný a systemizovaný. Důležité je, že to byl výtvor samotných vojáků základní služby. Jeho smyslem bylo samoúčelné ponižování. Tzv. mazáci ponižovali tzv. bažanty. A když ti se stali za rok mazáky, ponižovali stejným způsobem nové bažanty. Důstojníci se na tom nepodíleli, pouze to trpěli. A vytvořili si strategii zatajování tohoto jevu.

Připomínám, že jsem tento stav věcí objevoval v 80. letech. Pátral jsem i jinde. Dovídal jsem se o šikaně mezi učňovskou mládeží. Měla podobu tyranizování vyhlédnuté oběti skupinou, ale její výskyt byl tenkrát ještě sporadický, tedy tu a tam. Obdobná kolektivní šikana mezi dětmi byla spíše výjimkou. - Tak tomu bylo před čtvrtstoletím. Šikana mezi školní mládeží, jejímiž projevy nás zásobuje televize v těchto dnech, je jevem specificky polistopadovým. Šíří se u nás nejméně 10 let.

Armádní šikanu za Husáka jsem sledoval z těsné blízkosti. S touto nemám bezprostřední kontakt, proto jsem odkázán jen na domněnky. Co všechno je tu ve hře? Je toho víc. Tenkrát jsme byli atomizovanou společností, jejíž provoz i kontrolu zajišťoval obávaný totalitní režim. Autorita státní moci (včetně té policejní) je dnes pryč. Platí to o autoritě institucí vůbec, včetně autority školy, jejímž zosobněním má být učitel. Prostor pro spontaneitu i svévoli se rozšířil. Nezapomínejme, že součástí lidských dějin jsou generační směny. Přicházejí pokolení, jejichž svědomí není soustavně formováno, protože přibylo rodin, které nevědí, že mají své děti vychovávat. Bez identifikačních vzorů nelze transformovat dětskou agresivitu v tvořivou aktivitu. - Většina dnešních rodičů je na tom jinak než před čtvrtstoletím. I jejich spolupráce se školou vypadá jinak.

Dnešní děti proto vstupují do beztížného prostoru, v němž je méně lásky i mantinelů. Místo výzev se setkávají s nabídkami. Místo inspirací s pokušeními. - Všiml jsem si, že televizní zpravodajství věnovalo jistou pozornost rodičům obětí. Nikoli rodičům strůjců šikany. Všiml jsem si, že učitelé, na jejichž školách se šikaně daří, mají schopnost si jí nevšímat. Tak jako oficíři v armádě za husákovských časů. Také jsem si tam všiml, že novinářská pozornost obrací své zraky na instituce, na ministerstvo školství. Jako kdyby spoléhala na to, že jednou rozjetou vlnu dětského šikanérství lze zastavit administrativním opatřením. Myslím, že je to naivní.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .