Tato země není pro staré?

Mnohem závažnější je, že se tato koaliční vláda nedokáže už téměř na ničem shodnout, že se její jednotlivé strany přou už prakticky u každé otázky, okolo uznání Kosova, postoje k radaru, zdravotnické reformy, snižování daní. Je to jako manželství před rozvodem, kdy už partneři drží spolu jen proto, že se oba dva obávají důsledků rozvodu. V případě dnešní vlády jde o opakované výhrůžky jejího předsedy, že je třeba vydržet spolu v koalici, nedopustit její rozpad, protože jinak jdou všichni ze svých postů a přijdou socialisté, kteří se spojí s komunisty a moci se pak nepustí.

Myslím si, že to jako důvod křečovitého udržování existence vlády už nestačí. Vláda musí mít určité pozitivní cíle, na nichž se zásadně shoduje, a které se také setkávají s pochopením většiny veřejnosti. Není tady přece jenom pro uspokojení ambicí jejích jednotlivých členů. Výjimkou je ministr Schwarzenberg, který dokonce obětoval své slovo šlechtice, když veřejně vyslovil určitý principiální názor a pak se ho vzdal kvůli přesvědčení, že může do budoucna ještě prospět upadajícímu obrazu České republiky v zahraničí. Může, ale zatím tím jen prospěl rozhádaným skupinám ve vládě.

Co se týká pozitivních cílů vlády, říká se, že když nějaká vláda začne dělat reformy, stane se ihned nepopulární a klesá v přízni veřejnosti. Ano, často se tak stává, ale ne vždy. Jde o to, jaké reformy začne dělat a zda je jejich smysl čitelný a srozumitelný. U reforem, u nichž od samého počátku vznikají důvodné pochybnosti o jejich smyslu, lze očekávat mnohem větší odpor. U českých reforem byl uveden jako hlavní důvod zastavení zadlužování státu, ale pro většinu lidí to znamená, že se namísto státu budou zadlužovat oni sami.

Což pochopitelně není důvod k oslavám. Reformám chybí jakýsi sjednocující filosofický základ, jenž by spojil v jejich podpoře vládu a občany. Jinými slovy, reformám chybí hodnotové základy. V poslední době se v politologii hodně píše o tom, že dnešní demokracii obecně chybí tyto základy a že je redukována na demokratické procedury a mechanismy nebo dokonce na procedury, které mají k demokracii daleko.

Je například nesporným faktem, že tato vláda nevznikla na základě společných hodnot, ale na základě otevřených i tajných a zčásti také nemorálních jednání, jejichž výsledek mohl být úplně jiný. Mohli jsme mít také jinou vládu, například sociálních demokratů, Zelených a lidovců a chybělo k tomu málo. I když by patrně nakonec nevznikla podstatně jiná situace než je dnes. Současné tři vládní strany hodnotově spojuje jen velmi málo a velmi konkrétně se to projevuje ve všech jednáních. Každá strana vládní koalice musí někdy souhlasit s tím, co silně odporuje jejím programům a zásadám, k nimž se dříve hlásila.

O to víc pak přirozeně neustále vystupují uvnitř jednotlivých stran lidé, kteří ve jménu takových zásad protestují a zdráhají se podpořit společné vládní reformy. Názory lidí jako poslankyně Šojdrové, poslance Hovorky nebo Tlustého či Zubové jsou zcela přirozené a nelze se jim vůbec divit. V zásadě mají pravdu z hlediska programových zásad svých stran. Což to někdy někdo viděl, aby lidovci porušovali tak hrubým způsobem zásady rodinné politiky na křesťanských základech jako je tomu u současné zdravotnické reformy?

Což to někdy někdo viděl, aby Zelení podporovali výstavbu raketových základen, u nichž se navíc ani ještě neví, k čemu přesně a konkrétně mají sloužit? Což už ODS nepodporuje snižování daní pro většinu obyvatel, ale jen do té míry, aby to neohrozilo příjmy státu, když právě výrazné snižování mělo ve svém efektu příjmy zvýšit? A tak by bylo možné pokračovat dál a dál.

Česká vláda je a bude opakovaně ohrožována rozpadem, protože to vyplývá z jejího nepřirozeného způsobu vzniku a z příliš velké protikladnosti programových zásad jednotlivých stran. Ministr Bursík proklamuje, že je u každého sporu třeba se uklidnit, vzít si čas na přemýšlení, nasadit rozum a pak se dojde ke společnému stanovisku. Jenže u programových zásad a hlavně v hodnotových otázkách hraje rozum, jenž se přirozeně snaží o hodnotovou neutralitu, jen omezenou roli. Například pro žádného křesťana v dnešní Evropě, v níž se rozpadají tradiční rodiny a v důsledku řady faktorů klesá ve většině zemí porodnost domácího obyvatelstva, nemůže být rozumově zvládnutelné nasazení poplatků na dítě v porodnici nebo nemocnici.

A pak je zde otázka samotných hodnot, bez nichž se nedokáže žádná demokracie na světě rozvíjet, protože není jen otázkou institucí a mechanismů. Mezi její základní hodnoty patří nepochybně svobody občanů, které demokracie a právní stát garantují v míře, nesrovnatelné s žádným jiným politickým zřízením. Jenže ke svobodám patří také odpovědnost, aby jejich užívání některými neohrožovalo svobody druhých.

Mluvím o rovnosti před zákonem, kterou je nutné ve společnosti udržovat. K tomu se pojí určitá míra solidarity mezi společenskými skupinami, například mezi bohatými a chudými, nemocnými a zdravými, mladými a starými. A tady jsme patrně u klíčového problému každé reformy. Tyto hodnoty totiž musí být u každé z nich brány v potaz a musí vždy v určité míře obnovovat nebo nastolovat spravedlnost ve společnosti.

Reformy nesmí nikdy sloužit jen některým, ale většině, jinak postrádají svůj demokratický smysl. Pokud by se dokázaly vládní strany shodnout na této základní filosofii reforem, shodly by se jistě i na obsahu jednotlivých reformních kroků, i když nepochybně bude pohled každé z nich trochu jiný, s jinými akcenty.

V těchto dnech jsem viděl americký film Tato země není pro staré a napadá mě, zda se to nezačíná týkat i naší země, i když samozřejmě v jiném směru. Přál bych si proto, aby naše vláda nalezla konečně shodu v základních hodnotách a už si nadále nepletla demokracii a demokratickou vládu s technologickými opatřeními, u nichž je na první pohled zjevné, že jim sice nechybí rozum, ale srdce v nich nenajdete.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .