Tak třeba za týden

Pravda, vláda má sice takových priorit, jak se někdy zdá, možná desítky, ale vzhledem k tomu, že vzdělávání je všude kolem ve světě osvědčený recept na pozvednutí celkového stavu a úrovně státu, uvěřme, že i pro tuto vládu je rozhodování o reformě školství skutečně zásadní věcí.

Jinak by totiž uvíznutí, či protahování koaličních jednání o školském zákonu mohlo vypadat jako žabomyší politická válka o cosi úplně jiného, než o vzdělávací soustavu.

Ministryně školství Petra Buzková se, podobně jako před oním týdnem, i nadále spoří s vicepremiérem Petrem Marešem o některé koncepční otázky plánované školské reformy.

Podle Mareše chybí v navrhovaném zákoně například provázanost školské soustavy s principem celoživotního vzdělávání. Jinými slovy, vicepremiérovi jde o to, aby zákon sám již formuloval a zaručoval ucelený a otevřený systém směřující k celoživotnímu vzdělávání. Vicepremiér Mareš se domnívá, že zákon v této podobě není upravitelný v průběhu například legislativního procesu a žádá ministryni Buzkovou o jeho nové formulování.

Ministryně Buzková naopak tvrdí, že nová formulace není nutná, neb se podobná věc může (říká nejen ona, leč i někteří koaliční partneři) zapracovat do zákona později v podobě novel.

Navíc je Marešovi vytýkáno ze strany ministerstva školství, že prý před nějakým rokem a půl proti formulacím nového školského zákona připomínky neměl, poté prý posílal na jednání místo sebe svého zástupce a nyní s předlohou zákona nesouhlasí.

Tahle pasáž z agenturních zpráv o troskotání koaličních jednání o budoucí podobě vzdělávací soustavy v téhle zemi mě osobně dojímá nejvíce. Ta zmínka o posílání nějakého zástupce. To mi něco připomíná, z dávna. Ze školy. Možná, že čtu až příliš mnoho mezi řádky, ale přijde mi, že i kdyby nastokrát byla myšlenka vicepremiéra Mareše o tom, že ve školském zákoně by neměla chybět ona provázanost s principem celoživotního vzdělávaní skvělá a skvělou budoucnost všem otevřeným hlavám v této zemi zaručující, stejně by to lehce uražení úředníci a úřednice ministerstva školství - lidově řečeno - "zaťápli", a to jen proto, aby tím uštědřili panu Marešovi pomyslnou trojku z chování za špatnou docházku na meziresortní a koaliční jednání.

Snad to tak není, snad jde skutečně jen o optiku politických jednání, takže bude možné - během následujícího týdne - nějaké kompromisní řešení nalézt. Z pohledu školáků, studentů i pedagogů je lhostejné, jestli se ministryně Petra Buzková nemůže shodnout s vícepremiérem Petrem Marešem na strukturálních potížích nového zákona. Ten starý zákon, podle kterého se učí, je z roku 1984, a je - promiňte, ale jinak a lépe to říct asi nejde - opravdu starý.

Nový školský zákon předpokládá řadu poměrně radikálních změn. Z těch stojí za zmínku hlavně ta, která by dávala pedagogům větší volnost ve výuce v podobě rámcových (česky asi "méně direktivních") osnov. Předpokládaný efekt této věru převratné novinky je v tom, že žáci a studenti, dosud přehlcovaní strohými daty a fakty, by měli být vedeni k větší samostatnosti v zacházení s informacemi, potažmo ke schopnosti obhajovat svůj samostatný názor.

Nový školský zákon by dále (kromě jiného) dával pedagogům možnost výběru mezi hodnocením žáků známkami, nebo slovně , popřípadě kombinací obou způsobů. Změnila by se i podoba maturitní zkoušky, která by měla dvě části - státní a školní.

Zákon podporuje podle průzkumu více než polovina ředitelů škol, i když k němu mají výhrady. Kritizují ho ale kraje a školské asociace. Nelíbí se jim dělená maturita, nárůst školní administrativa a upozorňují na to, že zákon zasahuje do autonomie škol.

To, co se odehrává v těchto chvílích mezi představiteli vlády je - pro veřejnost - těžko rozluštitelná směsice odborných a politických cílů. Je docela dobře možné, že (řekněme) "boj" o formulace toho kterého zákona, v tomto případě školského, je jen odleskem bojů o formulace nějakých jiných vládních rozhodnutí či směřování.

Kdyby nešlo o politiku, dalo by se to vyjádřit poetičtěji, jako například, že mávnutí křídel motýla na ministerstvu školství může takto způsobit bouři v mezinárodní politice vlády.

Nicméně - jestli chce Česká republika do Evropy, měla by tam jít chytrá a připravená na chytrou společnost. Přizpůsobit vzdělávací soustavu osvědčeným modelům (i když jsme je nevymysleli na ministerstvech a jejich klonových institucích) by nemělo být ani problémem, ani ostudou pro žádnou vládu. Tak snad - za týden.