Tajemství paprsků N

25. listopad 2005

Někdo vstupuje do dějin vědy hlavním vchodem a nejednou se propracuje k nejvyšším metám, jiný jako by vcházel zadními vrátky a poslepu. Tragikomickému hrdinovi této epizody, R. P. Blondlotovi, se to povedlo potmě. Nutno však uvést něco na jeho obranu. Přelom 19. a 20. století doslova oplýval různými paprsky...

... byly tu Becquerelovy, dnes známé jako radioaktivní záření alfa, beta a gama, jež se ale i tehdy objevovaly pod těmito názvy. Byly tu katodové paprsky a také paprsky X. Nepřekvapí proto, že se na jaře 1903 vynořily i paprsky N. Jejich objev ohlásil René Prosper Blondlot (1849-1930), tehdy profesor na univerzitě v Nancy, dopisující člen francouzské Akademie, nositel cen Gastona Plantého a LaCazeho. Takový výčet dodával značnou váhu badatelovým výrokům, jejichž důvěryhodnost potvrzovali odborníci, kteří například Blondlotovu doktorskou disertaci věnovanou rychlosti šíření elektrických vln označovali za brilantní.

Poté, co byly objeveny paprsky X, pokoušel se Blondlot stanovit, zda se šíří stejně rychle jako elektřina. Právě zde se začal rodit jeden z velkých omylů vědy. Bohužel Blondlot neuvedl jasné schéma svých aparatur, takže jejich dnešní rekonstrukce je jen přibližná. Stejné problémy však měli i Blondlotovi současníci pokoušející se ověřit jeho pokusy. K analýze procházejícího záření sloužil jiskrový detektor, kde se neviditelné záření indikovalo podle změny intenzity elektrické jiskry, na kterou dopadalo. Zdůrazněme, ze tuto intenzitu hodnotil Blondlot pouhým okem, protože se z neznámého důvodu bránil použití v té době již běžného fotografického sledování. Bylo více než odvážné hovořit o změnách jasu jisker dlouhých někdy jen 0,1 mm. Blondlot si to troufal, a dokonce prý odhalil, že největší vliv na jiskru mělo její odstínění hliníkovou destičkou od dopadajících paprsků. Nakonec dospěl ne právě jasným způsobem k závěru, že vlastně vůbec neměřil rychlost paprsků X, ale nějakých jiných, dosud neznámých. Písmeno "N" pro jejich označení zvolil na počest města Nancy.

Ihned po ohlášení objevu nastaly první spory o jeho podloženosti; řada vědců však existenci nových paprsků potvrzovala. V základním uspořádání měl být generátorem okem neviditelných paprsků N rozžhavený drát uzavřený v železné trubce a vznikající paprsky měly zesilovat intenzitu elektrické jiskry v detektoru. V květnu 1903 však Blondlot ohlásil, že paprsky N lze získat Auerovou lampou, což byla známá plynová lampa s punčoškou, používaná ve veřejném osvětlení. Francouzský profesor uzavřel lampu do železné skřínky s okénkem z hliníkové folie, jímž mohly paprsky N údajně procházet. Místo původní elektrické jiskry použil Blondlot jako detektor paprsků stínítko z tvrdého kartonu, na němž byly body vytvořené kolodiem s příměsí sulfidu vápenatého, které prý vlivem paprsků N světélkovaly. Jednoduché uspořádání přístroje vedlo k lavině pokusů o další zkoumání, takže se v letech 1903 až 1906 objevilo asi 300 vědeckých prací o paprscích N. Ty měla vyzařovat nejen Auerova plynová lampa, ale všechny látky, údajně s výjimkou zeleného dřeva a některých speciálně upravených kovů. Zářit měly například svaly a nervová soustava. Zvlášť mocné prý bylo vyzařování paprsků N při řeči inteligentních osob.

Našli se však i pochybovači. Budoucí slavný fyzikální chemik J. B. Perrin (1870-1942, Nobelova cena 1926) tvrdil, že sulfid vápenatý může slabě světélkovat vlivem infračerveného záření Auerovy lampy. Další odborníci upozorňovali na to, že světélkování lze pozorovat prostě jako důsledek problémů vidění ve tmě, což ostatně prozkoumal už roku 1825 Jan Evangelista Purkyně.

V roce 1904 již Blondlot pracoval se spektroskopem s trojúhelníkovým hliníkovým hranolem, jímž prý rozkládal paprsky N a pokoušel se zkoumat jejich spektrum. Tehdy k němu přijel na výzvu evropských vědců renomovaný americký fyzik Robert W. Wood (Johns Hopkins University) v úloze rozhodčího. V první sérii pokusů se Blondlot pokusil Američanovi dokázat, že se na detekčním stínítku objevuje světélkování. Připomeňme, že pokusy probíhaly v naprosté tmě. Předejme teď slovo americkému učenci: "...požádal jsem Blondlota, aby zopakoval svoje měření, a ve tmě jsem se natáhl a zvedl hliníkový hranol... Blondlot otáčel kolem a hlásil táž čísla jako před tím. Vrátil jsem hranol na místo dřív, než asistent rozsvítil...". Nicméně právě asistent pojal podezření a obrátil se na Blondlota, aby pokus zopakoval. Woodovi neuniklo, že přitom zvlášť pečlivě ustavil právě hranol. Po zhasnutí se Američan přiblížil k aparatuře záměrně hlučně, ale ničeho se nedotkl. Asistent stále otáčel knoflíky, a současně chvatně říkal Blondlotovi: "Nic nevidím, není tam žádné spektrum. Mám pocit, že Američan něco udělal." Oba netušili, že Američan umí výtečně francouzsky.

V odborné práci uveřejněné v předních vědeckých časopisech Wood napsal, že se "nezdálo, že by odstranění hranolu mělo nějaký vliv na polohu maxim a minim svazku odkloněných paprsků". Přitom by hranol měl odklánět domnělé paprsky N z přímého směru. Blondlot bojoval ještě dva roky, než roku 1906 požádal o penzionování, ale přesto dál experimentoval ve snaze prokázat existenci paprsků N. Poslední roky jeho života pak byly ve znamení duševní choroby, jíž podlehl.

autor: Vladimír Karpenko
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.