Světla Svozilová – život ve vedlejší roli

Světla Svozilová na nedatované poválečné fotografii
Světla Svozilová na nedatované poválečné fotografii

Letos uplynulo 46 let od smrti české herečky Světly Svozilové - jedné z nejúspěšnějších českých hereček 30. let a ženy, která prý na začátku 50. let žádala nejvyšší trest pro svoji hereckou kolegyni.

Z konzervatoře do Osvobozeného

Světla Svozilová se narodila 13. listopadu 1906 do rodiny politika a novináře Josefa Svozila (1873–1949). Vyrůstala v Praze a po třech třídách nižšího gymnázia a roce v penzionátě v Německu se stala studentkou herectví a režie pražské konzervatoře u Marie Laudové – Hořicové a Jaroslava Hurta.


Spletitý osud hvězdy stříbrného plátna, která se počátkem 50. let údajně zapletla do politiky, vám přiblíží historik Eduard Burget. Pořad připravil David Hertl.

S hraním začala ještě za studií (1922–1927) v avantgardních spolcích. Účinkovala navzdory školnímu zákazu na malých pražských scénách se skupinami mladých divadelníků, ovlivněných poetikou a avantgardními podněty z Francie a Ruska: v Gamzově Uměleckém studiu (1926–1927) a v Osvobozeném divadle (1925–1930).

V Osvobozeném zprvu hrála v Honzlových realizacích Apollinaira, Golla, Nezvala a Hoffmeistera, později byla hlavní ženskou představitelkou ve hrách Jiřího Voskovce a Jana Wericha, v nichž projevila nevšední smysl pro komiku, schopnost karikatury a pamfletu. Od směšné písařky Josefky ve Vest Pocket Revue a potrhlé Carmen ve Smoking revue psali V+W své ženské postavy přímo pro ni. Po určitý čas byla Svozilová dokonce partnerkou Jiřího Voskovce.

Jen vedlejší role

Klíčové bylo pro Svozilovou angažmá v Divadle Vlasty Buriana (1930–1931). Burian ji totiž přivedl k filmu, kterému zůstala věrná i přes všechna další divadelní angažmá: ve dvou hrách (Od devíti do šesti, Radúz a Mahulena) hostovala v Národním divadle (1933–1934), hrála v Novém divadle (1935–1940) a do odchodu na odpočinek pak v Divadle na Vinohradech (1940–1968). Divadelní dráhu přerušila jen v letech 1931 až 1935, kdy byla pohlcena prací pro film.

Světla Svozilová na snímku datovaném před rokem 1930

Podle všeho byla kvalitní herečkou: od dramatických a tragických postav se dokázala přenést až k rolím komickým a tragikomickým. Zpočátku byla inteligentní temperamentní komičkou s výraznou gestikulací, později se propracovala k charakterním rolím s vytříbeným hereckým projevem.

Ve 30. a 40. letech se ze Svozilové stala jedna z nejžádanějších českých filmových komiček, zbývaly ale na ni jen vedlejší role. Svozilová totiž působila v době Adiny Mandlové, Lídy Baarové, Hany Vítové nebo Nataši Gollové, které téměř veškerou pozornost strhávaly na sebe. Například s Mandlovou si ve filmu zahrála osmkrát – a ani jednou v nějaké výraznější roli. To vše přesto, že se svým nevšedním půvabem byla jednou z nejkrásnějších prvorepublikových hereček.

Válka vše změnila

Výrazným předělem se pro Svozilovou stala válka - profesním i životním. Deset let byla provdána za advokáta a filmového novináře Bedřicha Rádla (1905–1981), na počátku války se ale manželství rozpadlo. Druhým manželem Světly Svozilové byl pražský stomatolog František Votruba. Herečka se konečně dočkala vytoužených dětí, o rodinném štěstí se ale nedá hovořit. Votruba tragicky zemřel při nehodě letadla v říjnu 1948, učil se totiž létat. Podle některých svědectví záměrně, uvažoval prý totiž po únoru 1948 o emigraci.

Po válce se také změnily role, které Světla Svozilová ve filmu dostávala. I když jich do roku 1970 získala ještě třicet, byly to role ještě méně významné a viditelné, než ty předválečné. Mimořádný komediální talent už v podstatě nemohla uplatnit vůbec.

Světla Svozilová (vlevo nahoře) s dalšími hereckými kolegy, pod ní Adina Mandlová

Ve složitém roce 1948 vstoupila Svozilová do KSČ. Šlo nejspíš o pragmatické rozhodnutí – podle svědectví dcery nikdy v komunistické ideály nevěřila a politikou se nezabývala. Ve stejné době vstupuje do komunistické strany celá řada dalších herců. A vinohradské divadlo, domovská scéna Světly Svozilové, bylo navíc v letech 1950 až 1960 přiděleno československé armádě. Podle rozkazu ministra obrany měla být jeho smyslem výchova zejména mladé generace k idejím socialismu…

Jak to asi bylo ve dvaapadesátém…?

Mediálně vděčnou kauzou, propíranou zejména bulvárem v posledních letech, bývá údajný podpis Světly Svozilové pod prohlášením, žádajícím „nejvyšší trest“ pro kolegyni z divadla Jiřinu Štěpničkovou. Štěpničková se pokusila o emigraci, byla ale zadržena a v pankrácké věznici čekala na soud. Podle pamětí herečky Vlasty Chramostové, které se odvolávají na vyprávění režiséra Luboše Pistoria (1924–1997), museli herci armádního divadla na zvláštní schůzi čin Jiřiny Štěpničkové odsoudit.

Obávaná prokurátorka Ludmila Matušínská ale nebyla spokojená, očekávala údajně namísto slovního distancování se jasně formulované prohlášení. Prý si ho sama sepsala (i s požadavkem „nejvyššího trestu“ pro Jiřinu Štěpničkovou) a do divadla si přišla 2. listopadu 1952 osobně pro podpisy. Měla údajně získat jen čtyři: od Světly Svozilové, Světly Amortové, Soni Neumannové a Jarmily Švabíkové. Jak přesně se vše odehrálo, už dnes nezjistíme. Originál prohlášení se nezachoval, stranický i odborářský archiv divadla se po listopadu 1989 ztratil a nikdo z herců o události více nemluvil.

Rozsudek nad Jiřinou Štěpničkovou byl vynesen 3. prosince 1952 (pro dokreslení atmosféry doplňme, že to bylo v den popravy Rudolfa Slánského) a zněl na 15 let odnětí svobody. Sama Štěpničková v rozhovoru v roce 1968 řekla, že žádost o nejvyšší trest viděla a podle jejích slov byla podepsána význačnými členy souboru armádního divadla. V jiné verzi pro své přátele měla Štěpničková údajně říkat, že herci Soňa Škodová a Ota Sklenčka u soudu osobně intervenovali a ústně žádali její příkladné potrestání a trest nejvyšší.

Zasloužilá umělkyně na lůžku

Do příběhu o fanatické komunistce Světle Svozilové nezapadá ani fakt, že v červnu 1954 na ni vojenská kontrarozvědka založila svazek pod krycím jménem Mána a sbírala do něj důvěrné informace o herečce. V dubnu 1980 byl svazek zničen. Svozilová v té složité době hrála na divadle, účinkovala v rozhlase a dostávala nicotné role ve filmech – například hraběnčiny společnice v komedii Dobrý voják Švejk (1956) Karla Steklého nebo sňatkové podvodnice v Krejčíkových Čintamanech a podvodnících (1964). V televizi se kromě několika inscenací uvedla jako matka Pecoldová v seriálu Františka Filipa Sňatky z rozumu (1968).

Podle některých svědectví byla po smrti druhého manžela dlouhodobě nešťastná a měla pocit, že není herecky vytížená. Živila dvě děti a snaha získat dostatek práce vyústil až v ne právě šťastné rozhodnutí, kdy jedno z dětí (syna) předala na čas do dětského domova. „Nebyla ale zatrpklá a závistivá, jak se teď píše,“ vzpomíná dcera.

Světla Svozilová na snímku z listopadu 1963

V roce 1966 společně s dcerou při jízdě automobilem havarovaly, Světla Svozilová po operacích a následné půlroční léčbě, během níž nevstala z lůžka, výrazně kulhala. Na lůžku v nemocnici si také roku 1966 převzala titul zasloužilé umělkyně. Okupaci Československa v srpnu 1968 odsoudila. „Ač byla členkou strany, o komunistech se do té doby doma nijak zvlášť dobře nevyjadřovala. Po srpnu 1968 už z ní byla otevřená antikomunistka,“ dodává dcera.

Smutný konec

S filmem se Světla Svozilová rozloučila roku 1970 postavou poštmistrové v Ďábelských líbánkách. Snímek měl ale premiéru až několik měsíců po její tragické smrti. Zemřela 25. února 1970 po pádu ze schodů v domě, ve kterém bydlela. Podle bulvární verze k tomu mělo dojít v opilosti. Dcera, která byla na místě neštěstí první, nabízí jinou verzi: „Určitě nebyla abstinentkou, ale rozhodně ji nevodili domů opilou. V domě, kde bydlela, nesvítilo světlo. Schodiště bylo bez zábradlí, které se opravovalo, a matka měla v těch dnech nové ortopedické boty, ve kterých se učila chodit. Po tmě a bez zábradlí vyšla třináct schodů, na čtrnáctém zakopla a následoval smrtelný pád.“

O den později vyšla v Rudém právu osmiřádková zpráva o jejím úmrtí. Po rozloučení ve foyer vinohradského divadla byla urna s jejím popelem uložena na hřbitově na Vyšehradě. „Světle se to povedlo,“ povzdychl si prý ironicky Jaromír Hanzlík: zatímco na všech budovách vlály 25. února 1970 rudé vlajky na připomínku komunistického převratu, vinohradské divadlo mohlo ten den vyvěsit černý prapor…