Superstar

Podívaná to zprvu byla smutná. K vidění a slyšení byly případy, kdy se porota a s ní velká část národa bavila na cizím neštěstí. Nakonec ovšem zbylo deset finalistů schopných intonovat a soutěž se stala zajímavým testem obecného hudebního vkusu. Velký zájem diváků o tento typ televizního pořadu má prosté vysvětlení. Lidé jsou vděční za možnost určit zasílanými esemeskami, koho uvidí na obrazovce. Hledání superstar ukázalo, že demokracie je dobrý byznys, protože sledovanost amatérských pěvců byla srovnatelná či vyšší než sledovanost estrád, do kterých profesionální baviči zvou notoricky okoukané celebrity, pro které by ověření diváckého zájmu zasíláním krátkých textových zpráv mohlo v mnoha případech znamenat konec kariéry.

Hledání superstar ovšem naznačilo i limity demokracie. Zpěvačka, která ostatní soutěžící převyšovala svým nadáním o dvě hlavy, nezvítězila. Ať už proto, že hlasující diváci neshledali atraktivním její vzhled, anebo proto, že ji handicapoval romský původ. Na každý pád se ukázalo, že přísloví "Co Čech, to muzikant" je třeba brát s rezervou. Pěvecká soutěž ostatně není jediným příkladem hlasování, u kterého je třeba mít na paměti, že většinový názor není ničím jiným než většinovým názorem. Většinový názor, pravda, spolehlivě vystihuje stav společnosti. Jeho vypovídající schopnost o kvalitách soutěžících bývá ovšem chabá.