Summit Evropské unie dospěl konečně ke kompromisu

Tento poslední pokus ovšem ztroskotal na polském vetu. Tehdy se ještě celá Unie za Polsko postavila jako jeden muž a jednání s Ruskem podmínila zrušením ruského embarga na dovoz masa z Polska. Vůle jednoho jediného člena Unie byla respektována. Všichni ostatní byli ochotni obětovat polskému zájmu naději na jistotu energetických dodávek z Ruska, kterou měla zajistit právě ta zmíněná charta.

V tomto případě bylo uplatnění pravidla konsenzu, tedy pravidla jednomyslnosti, asi v pořádku. Ale pokaždé to neplatí.

Nemohu se ubránit rozpakům nad tím, že všichni - zejména euroskeptici - se vehementně dožadují toho, aby Evropská unie byla demokratičtější, a přitom jedno ze základních pravidel demokracie - to, že menšina respektuje vůli většiny - nemá v Unii uplatnění právě při nejdůležitějších rozhodnutích. Nakonec se udělá to, co chce jeden jediný člen, případně dva či tři, a ne to, co už schválilo například osmnáct členů, nebo co chtějí všichni krom jednoho. Mluvím samozřejmě o evropské ústavě, kterou kvůli zásadě jednomyslnosti Unie nepřijala přesto, že většina, osmnáct členských států si přála, aby vstoupila v platnost; a mluvím o polské hrozbě vetem, před kterou se musel sklonit celý zbytek Unie minulý týden na bruselském summitu. Rozhodnutí o hlasovacím systému se tam kvůli Polsku nepřijalo.

Britskou neústupnost na summitu k těmto příkladům nepřiřazuji, protože to, co Tony Blair vyjednal v otázce charty základních práv, je jen další britská výjimka, jako všechny ty, s nimiž Evropská unie žije od samotného přijetí Británie za člena. Pro ostatní, kteří s respektováním Charty souhlasí, se nic nemění. Charta je platná.

To, co jsem tu popsal, dokazuje, že většina, a to i když v ní figurují ty obávané velké členské státy, je v Unii při rozhodování konsenzem slabší než menšina, že většina, včetně těch obávaných velkých států, může být dokonce bezmocná třeba i jen proti jednomu jedinému, jakkoli velkému či malému státu, který se odhodlá prosadit svou.

Ovšem důležité je také toto: ani handicap tohoto sebezničujicího rozhodovacího mechanismu nezabránil Unii v tom, aby opět jednou dokázala svou životaschopnost. Opět jednou se něco nového zrodilo z krize, jako už tolikrát.

Poprvé se ale přitom ukázalo, že v tak mnohočetném útvaru, jako je dnes Unie, složená ze zemí s různou historií, různými zájmy a vazbami, je reálně možné, aby si menšina prosadila kroky zpátky, a ne kupředu. Svědčí o tom například úspěch požadavku nezahrnout do budoucí smlouvy už dávno existující a fungující symboly, kvůli tomu, že je některé vlády považují za zárodky státnosti Unie. Není zatím jasné, zda i nové pravidlo umožňující přenášet pravomocí z Unie zpět na členské státy je rovněž ovocem nevysloveného přání vracet evropskou integraci nenápadně zpět na nižší úroveň. Bude to jasné teprve až se objeví první konkrétní příklady uplatnění této nové možnosti. Premiér Topolánek odmítl v České televizi jakýkoli příklad uvést, s podivným odůvodněním, že jde o věci, které veřejnost ani nezajímají. (Pro koho jsou tedy vlastně důležité?).

V zájmu objektivity musím ale také říci, že na summitu tento požadavek menšiny nenarazil na žádný podstatný odpor většiny. A po summitu kvalifikovala rakouská ministryně zahraničí Plassniková schválení možnosti převádět kompetence z Bruselu zpět na národní vlády jako příklad jistého vystřízlivění, které se dostavilo dva roky po ztroskotání ratifikace textu evropské ústavy.

Rovněž v zájmu objektivity musím říci, že jako projev vůle udělat v Unii krok zpátky, by se dala kvalifikovat také úspěšná snaha nového francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho o to, aby se v připravované unijní smlouvě už nehovořilo o volné soutěži. Zatím převládlo mínění, že vyšktnutí volné soutěže, kterou jako základní pravidlo hospodářského života razila už římská smlouva, je pouhou formalitou. Vždyť pravidlo volné soutěže je zmíněno víckrát v jiných unijních dokumentech. Já jsem ale přesvědčen, že Francie bude chtít tuto změnu, prosazenou jejím prezidentem, skutečně využít. A to k obraně svých strategických odvětví před liberalizací, k obraně národní ekonomiky proti konkurencí, ale také k ochraně Unie jako celku před negativními dopady globalizace. Chtít chránit Unii, tedy Evropu, před negativnmi dopady globalizovaného trhu, to možná není krok zpátky ale naopak: včasná reakce na fakt, že vývoj globalizace se západu začíná vymykat z rukou. Západ bude stále víc a víc vystaven expanzi nových mohutných sil. (Mimo jiné - řečeno na okraj - také expanzi obchodně zdatného a politicky ambiciózního Ruska.) Podle mne, Sarkozy, člověk nezatížený ideologickými zábranami, se prostě rozhodl reagovat na nebezpečí, že právě Evropa, a v jejím institucionálním rámci Francie, se stanou první obětí nových rizik, která pro náš kontinent a jeho jednotlivé země vyvstávají v podmínkách otevřeného světového trhu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .