Štvavá kampaň

Na to je snadná odpověď. Každý, kdo se nechá nachytat u podezřelého jednání a nebude schopen důvěryhodně odpovědět na přímé otázky. Úkolem novinářů není pouze tlumočit veřejnosti, co se politikovi hodí, ale také informovat o tom, co dělá. Má to svou logiku. Politici, kteří mají významný vliv a exkluzivní informace, jsou vyhledáváni lidmi, kteří se jejich prostřednictvím snaží získat různé výhody. Občan by měl tudíž vědět, zda se zákonodárce stará o věci veřejné, anebo o sebe. Otázky ohledně údajného výletu do Ghany nebyly neetické. Byly korektní, věcné a poslanec Kraus měl možnost předestřít veřejnosti svou verzi příběhu, na který upozornil jeho bývalý partner, kamarád, známý či komplic. Je-li poslanec soudný, musí cítit, že tím, co řekl, spáchal politickou sebevraždu.

Apel na náš soucit asi na místě není, nicméně poděkovat bychom Michalu Krausovi měli. Praxe, kdy se veřejní činitelé zaplétají s kontroverzními podnikateli, bude díky jeho kauze zas o něco méně samozřejmá. Lidé, aspirující na veřejnou funkci, možná začnou řešit dilema, zda je jejich služba voličům slučitelná s byznysem. Michal Kraus jim svou rezignací napověděl, že slučitelná spíše není a že je lepší si vybrat jedno, anebo druhé. Michal Kraus má teď v plánu očistit své jméno. Je to dobrý plán, jenom je zvláštní, že u toho nechce média. Vždyť bez informace, jak uspěl, si ho veřejnost zapamatuje jako tragikomickou figuru.