Středověké trepanované lebky

Trepanace lebky je velmi starý zákrok, který se využíval k léčbě neuropsychiatrických nemocí (vypuštění zlých duchů) nebo následků poranění hlavy. Nejstarší doklady o této praxi se datují do počátku období neolitu před 10 000 lety, ale někteří vědci nevylučují, že její kořeny sahají až na konec mezolitu před 12 000 lety. V Evropě doby bronzové byla trepanace poměrně běžná a na Pyrenejském poloostrově se našla řada trepanovaných lebek, které jsou staré asi 4000 let. Nálezů z pozdějších období je jen málo. Nyní však španělští archeologové oznámili objev dvou trepanovaných lebek ze 13. až 14. století, které pocházejí z pohřebiště v provincii Soria. Jedna z nich patří muži, který zemřel ve věku 50 až 55 let, druhá ženě ve věku 45 až 50 let.

Je to velmi vzácný objev, protože trepanované lebky žen se nacházejí jen výjimečně. Ve Španělsku je ženských jen 10 % všech trepanovaných lebek. Každá z lebek také nese stopy jiné trepanační techniky. U muže byl otvor do lebky vytvořen pomocí ostrého předmětu a není jisté, jestli byla trepanace provedena zaživa nebo až po smrti. Pokud k tomu došlo zaživa, zemřel muž krátce po zákroku, protože na jeho lebce nejsou žádné stopy hojení. U ženy byla trepanace provedena zaživa takzvanou škrabací metodou. Vzhledem k tomu, že na lebce je patrné pokročilé hojení, musela po zákroku žít ještě poměrně dlouhou dobu.

Zdroj: SINC