Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Seděl jsem na balkoně pokoje svého hotelu a oko mi padlo na větu v turistickém prospektu. "Cameronské hory, nejchladnější místo v Malajsii". Zatáhlo se a vedro tu opravdu žádné nebylo. Po večeři jsem proto rád vzal za vděk místním krbem u hotelového baru, kde to stejně jako v celém hotelu nazvaném "Jahodový park" vypadalo tak trochu jako ve Špindlerově mlýně v tuto roční dobu.

Ale zatímco pro nás je představa dovolené v Krkonoších nebo nějakých jiných českých horách takovou chudší variantou letních prázdnin ( kterou se zdaleka nechlubíme jako pobytem u nějakého teplého moře) tady v Malajsii jsou Cameronské hory ten největší luxus. Jezdí se sem na svatební cesty, ženatí Malajci z Kuala Lumpur okouzlují nabídkou strávení víkendu v chladu svoje milenky. A před umělým vodopádem u hotelu se ty nejbohatší rodiny fotí, aby mohli sousedům ukázat, kam to až dotáhli.

Cameronské hory přitom nejsou nic moc. Jejich vršky dosahují tak výšky naší Sněžky, ale po místním deštném lese se nedá moc chodit a o pořádného jelena tu nezavadíte. Pravda mají tu nějaké opice, ale kdo jedl někdy opici i jelena, dá rozhodně jelenovi přednost. O srnčím ani nemluvě. A nejluxusnější místní hotely jsou jen takovou mírně nepovedenou napodobeninou našich úplně obyčejných horských chat, nebo v horším případě trochu kýčovitých alpských hotelů. Pokud se chcete úplně rozšoupnout, koupíte si jahody či jako naprosto exotickou potravinu hlávku zelí, nebo květák.

Za dvojku červeného, oproti němuž je Pražský výběr úžasné víno, zaplatíte sto padesát korun a pak se můžete z evropsky umělohmotné židle kochat pohledem na zaoblené kopečky, oproti nimž je panorama Krkonoš dramatickou krajinou.

Mít tak pár zbytných miliónů, vozil bych Malajce v létě do Krkonoš ve velkém. I s letenkou by je to vyšlo na polovinu, co Cameronské hory a navíc by poznali, co je to opravdový horský chlad a rozhodně by nezmokli každé odpoledne, jak se jim to pravidelně stává tady.

Na to, aby si člověk uvědomil, jakou hodnotu má pro něj domov, nemusí ale letět tak daleko, jako do Malajsie. Stačí být za humny - byť lépe je tam být trochu déle. Takhle za humny jsem já byl po čtyři roky v Bratislavě. Díky životu u Dunaje jsem poznal nejen úžasná vína od Pezinku a Neziderského jezera, získal několik slovenských přátel a ochutnal husacinu se zelím a lokšemi, ale také objevil kouzlo Prahy.

To, co se mi po těch desítkách let, které jsem v ní prožil, už přece jen zdálo obyčejné a každodenní, se změnilo při nečastých návštěvách ve slavnostní nádheru. Slavnostním jsem se ostatně stal i já pro svého syna, který mě tehdy vítal tak, jak mě dnes, kdy se vidíme denně, už nevítá. I když nemyslím, že by mě tehdy měl radši, než mě má dnes.

Snad i v něm něco z té nesamozřejmosti zůstalo. Tak jako ve mně zůstala nesamozřejmá Praha a proto miluji rána, kdy se mi na mostě u Národního divadla otevře pohled na ty největší klenoty, které to naše nevelké velkoměsto má. A netýká se to jen Prahy, ale i onoho zvláštního uvědomění si, že jsem Čech. Vědomí, za které také vděčím Slovensku, z něhož jsem se vrátil i proto, že mi došlo, že Slovák ze mě nikdy nebude.

Podobně tak dávné cestě po Spojených státech vděčím za svoji evropanskou hrdost. Amerika je bohatší, silnější, dynamičtější, ale ještě stále připomíná strom, který sice roste do nebes, ale jehož kořeny jsou hrozně, hrozně mělko. Což není americká chyba, nebo problém, prostě to tak je. Toužil jsem po Americe a vrátil jsem se z ní - zamilovaný do Evropy. Je odpoledne a tady v Cameronské vysočině už zase prší a je opravdu, na malajské poměry, zima. Bohatí Číňané, Malajci, Japonci a Indové si objednávají jahody se šlehačkou a kávu. A když jim to přinesou, tváří se, jako kdyby nic lepšího z životě nejedli.

Nad vzdálenými vrcholky hor stoupá pára z deštného pralesa a já jsem šťastný. Že jsem Pražák, Čech, Evropan a že si ty jahody se šlehačkou můžu dát už příští úterý. Třeba tam u nás na kraji Prahy v hospůdce u Kozla.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .